Návštěvnost
Básně autora lennerka
Nalezeno 79 záznamů. Zobrazuji 1-20.
"Měsíc dnes svítí jako tenkrát, loni jako bylo, jaro je zas: Jenom já nejsem tím, co jsem býval, jenom já nejsem, co loni ten čas." <Arivara no Narihira>
Žádný žal nejde nožem odstranit a šídlo nerozváže spleť, která je ve mně, a slzy nikdy nenavlékla žádná nit a teplem netaje sníh skrání, jen sníh země. (Po Ťü-i; Z poháru dlouhého žití)
A taky jsem se ptala, co to je od srdce, a prej je to tak, že srdce je nejhorší nemoc. Jak má někdo srdce, tak skoro určitě umře. (Irena Dousková - hrdý Budžes, s.8)
"Splněné sny stojí na prahu bouří, marné přijdou do ráje." (Jaroslav Havlíček)
Zdvihl obličej ke světlající obloze. Jsi tam? zašeptal. Spatřím tě v poslední chvíli? Máš vůbec krk, aby tě šlo uškrtit? Máš srdce? Buď navěky proklet...a máš vůbec duši? Ach bože, šeptal. Bože. (C. McCarthy, Cesta)
Open skies - Reamonn http://www.youtube.com/watch?v=iFoF4lKkAfU
..prinášajú šťastie?
„Básníci rozžehnou a odejdou. V knotech, jež zapálí, je-li skryt zdroj svěží jak ve sluncích, pak čočka – čas vždy dále rozšíří světelný pás. (báseň 883; Emily Dickinson; překlad Jiří Šlédr)
Drobky pod stůl hází nám osud, ostatní vše je nicota. Alkohol ještě je! Holky jsou posud! Jsou ještě radosti života! (František Gellner)
Noc houstla jako zeď a pohltila svět, můj pohled tušil tvůj a pátral po tvých přáních a vpíjel jsem tvůj dech jak sladkost, jako jed! Tvé nohy složily se v bratrských mých dlaních, noc houstla jako zeď a pohltila svět. (Charles Baudelaire; BALKON.)
"Minuta pozorování, miliony myšlenek." (z jedného môjho príbehu)
..opäť zasypal si mi svet.. teplým dychom však márne roztopiť snažím sa v mojej duši tak dávno nakopený sneh..
„Život je boj, holka, tak si zvykej“ <Jar.n>
na nahom tele jazvy minulosti blednú. pomaly. odpúšťam. no nezabúdam. s pocitom, že tu sa už nič nikdy nezmení. pripravená začať znovu. úplne. tak prečo ešte stále dúfam..?
Zlatý opar spal si k hrudi hory přitulen. Rozprchl se ráno hrát si v jasně modrý den. Však zůstal po něm vlahý stín v úbočí skal starých. Osamělá pak v myšlenkách skrytých, hora tiše pláče do pustin. (Hora, Michail Jurjevič Lermontov)