Výběr autora Náladový básník

Snídám sny 
co se mi spánky v noci mihly 
a neusnuly  Dívám se z okna jako bych spatřil 
dvojníka 
a vykládal mi karty 
co j

Znáš slova v mým hlase ten hlas co nahlas mluví ale většinu času neprozradí (třeba tiše pouze) co je zač   Posloucháš mě ráda ale jenom doku

Není skoro nic horšího než  než když si nerozumíte  - v umění    To se pak před tvýma očima najednou najednou rozmazává její tvář  - neumělecky

hledám jedno slovo který by řeklo všechno co nesmím nikdy říct ani sobě   srdce nebuší všechna vina se odvinula procento lásky nula a myslím n

den se prořekl bylo to vidět po nebi jak ptáci střemhlav prostřelovali mraky a slunce do děr tlačilo soumračnou krev   dodalo mi to odvahu vyčíta

procházeli jsme se v parnu rozparek ti hladil kůži a potisk květin na tvých šatech ožíval   proč se vzdaluješ? cože?   ani jsem to nepostřehl

jsi levačka jako já a usmíváš se v hromadné dopravě  jako já jen tak na nikoho a pro nic přestože se budíme hned po ptácích   máš velký nos j

myslím že jsme si ve vlasech našli v š e c h n o čeho jsme schopni   každý pramen se prozradil padající na čáry dlaní synchronizace intencí ne

krásu piješ pohledy sotva odzátkuješ víko člověka   a člověk pod víkem dozrát tvému jazyku nemá čas   příliš dýchá na tebe svěžím tvarem svým

Sen -  vidět dvojmo i to žít  i když se někdy ráno budíš a všechno to jde pozpátku od duše ke spánkům jako když z ohně leze kouř   protože jin

copak jsou ty zčervenalé studánky které každým zamrkáním tak divoce lovíš aby se ti nevylily?   tou krátkou dobou o životě celý jsi už zešedivěl

mohli bychom proklouzávat hemisférou pouhými doteky prstů nebo vlhkými rty, a tam, kde se lesknou chodníky pátečních ulic a na půlnoc kývají zvony

čelíčko nakřáplé nad městem sípá výdechem zpoceným nemocí zalitým podzimem studeným nad tíhou havranů bázlivě dřímá   něco je ukryto za šedí mra

nad stíny tvých karet prochází se tichý šum jak nad deštníkem déšť na rtech výkřik tušení nám brní a nezbývá nám nic než číst a nezakřičet   na

tuhá jak noc sama tlačila si zády zem a spala, tvrdě spala   zaklekl jsem nad tvé tělo  v dlaních svíral mince   co když je to tahle noc  co v

na zemi dopadly podzimní kaluže  krmítka se začaly třást  srnky se pod nimi hrbí ty, co přišly pozdě    starým kancům odpadají klektáky jak list

  pykám trest  přežíval jsem fleky na spodkách nemytí  smrad z rán po hektolitrech chlastu  probodán a ze zmatků pletl se mi svetr na nemíru  n

  na koruně stromu  se chechtá ptáček  ten smích zní jako by se za bříško popadal naprosto jiný smích  než když se za bříško popadá když ti z ne

probděl jsem noc do tupého rána  vzduch je před svítáním suchý  a autobus jezdí na prázdno   každý stín je mým revizorem tím ušlapovačem spontánn

...

pamatuješ na naše prsty?  měly žlutohnědou barvu  vím, že si nevzpomeneš budíval ses v cizím městě  s prsty od slunce, suti a strachu    žili js