Výběr autora Nesmělá_Ela

Oplakávám život
po kterém jsem
kdysi toužila

nebyl čas
se zastavit
nebyl čas
vstřebat

všechno co už nik

Neznám tě
a přesto

v jediném pohledu do tvých očí
mihla se
zoufalá prosba o záchranu

možná to nebyla tůň
ale

Dlaně se dnes
nedotkly tmy

a kousek štěstí
cítit smí

z té výšky
z nadhledu
zdá se že bolest chvíli spí

Pokaždé když se setkáme
jsme jako rovnice
o záhadné neznámé

možná nemáme správné řešení

ale když sečtu
mě, tebe

Vedle mé postele
poslední úlomky zbroje
říkám že nejsem ničí
a přece jsem jen tvoje

když tvoje ruce
hladí mě
po zj

Cosi bílého
sype se
snad nevinnost
nebude
naprázdno rozněžněná
zajíkat se studem zamrzlých květů

rámy se otáčejí n

Jako živoucí báseň pulzuje dovnitř a ven   jako píseň těsně před napsáním když v dálce zaslechneš ozvěny cinkání do žeber   příliš křehká

Ne že bych nežila když tu nejsi
jen jsem spíš jako věta bez slovesa
zatímco když si lehnu vedle tebe
hrudník rytmicky zvedá se i klesá<

Usínám a probouzím se s tebou
i když nejsi tu

začal ses mi zamotávat
do citu

nevím který Konstantin
tě přivedl

Doznívá ve mně
sluneční vítr
tvých erupcí

myslela jsem
že jsem neměnná
magnetosféra vlastní planety

Ležím na posteli
sama
je klid
ticho
a za okny
vítr bezhlasně láme duše stromů

Barevné konfety tančí v rytmu oslavn

Nevím jak se tě dotknout
a nemůžu se nedotýkat
v tvojí přítomnosti
stěží dokážu dýchat

Jsi ticho v mezisloví
a ti

Nedá se říct že nejsme nic
ale ani nejsme napořád

nejsme pouhým chaosem
ale nejsme ani jasný řád

jsme život
co pr