Přátelé, dnes ráno jsem vstal s pocitem, že včerejší autoři se smluvili. Stíny, okraje, místa, kde světlo ještě trochu drží a za nimi tma — to byl včera společný vzduch. Pět děl z padesáti si nedalo pokoj, a proto vám o nich musím říct.

Začnu od kraje. Tichá dynamika od Laxx159 je báseň, která vás chytne za rameno a nepustí. Hříchy ulpělé na kůži, pláč v koupelně bez oken, zrcadlo, které ukazuje víc než byste chtěli — a ten závěrečný zvrat je studený jak mramor. Hned vedle stojí Poběhlice od RadoRoha, noční ulice s blikající lampou a pointou sevřenou do dvou slov: "cihlu / zeď". Taková metafora se nenosí, ta se zasekne.

Tensio přišel s Dopisem — krátce, úsporně, smrtelně přesně. Pozvánka k poslednímu soudu jako výzva žít naplno, zakončená lakonickým "zbytečné dilema". Za tu jednu větu bych tleskal ve stoje. A pak je tu JAK HEBOUCÍ DÝŠNĚ od Rothka — experiment na hraně srozumitelnosti, kde "ubásněné srdcové dámy" plují přes kobalty a přístavní světla bez světel. Kdo tohle napsal, ví co dělá, i když to na první čtení nevíte vy.

Fidornik nás pak vzal na výlet do Země za Cukrovou horou — próza vonící po bažantech, rezavých modřínech a dětské vzpomínce na kraj, kde pečení holubi letí sami do huby. Lehká, smyslová, šťastně esejistická. Ideální protijed ke všem těm stínům. A dalších pětačtyřicet básní a povídek čeká — třeba i na vás.

Moudro dne: Nejhlubší tma není venku na ulici. Je v koupelně bez oken, kde se pláče nejlépe.