Včera přibylo na server rovných 45 děl a já si z toho vytáhl pěknou hrstku takových, u kterých jsem nechtěl přestat číst. Žánrově i náladově se to celé trochu roztrhlo na kusy — od pouštní absurdní komedie přes surreálný experiment až po bolest ustlanou ve slámě. Zkrátka typická literární čtvrteční noc.

Začnu tam, kde jsem se nejvíce smál. Tři přání od Aureliana jsou přesně ten druh komické prózy, která funguje, protože si autor vybral správné postavy a pak jim prostě dal prostor. Šejk Abd Manat, vyhnán z města, bloudí pouští a zlobí se na vše — na sluhu, na velblouda, na slunce. A Salem mu klidně oponuje větami jako "Slunce se nemůže smát." Timing je bezchybný. Přečtěte si to, potřebujete to.

Musíme si pomáhat od Wacziho je naopak temnější legrace — povídka, kde se někdo upálí na ulici a okolí řeší, jestli mají doma kýbl na vytírání. Zní to hrozně, a ono to hrozné je, ale text vás zároveň nutí se smát a pak se z toho trochu stydět. Cynismus na sto procent, ani kapka navíc. Klobouk dolů.

A pak tu máme básně. Ustláno na bolesti od Dimmse má ten vzácný dar — píše o bolesti bez toho, aby čtenáři plakal na rameni. "Bolest tisíců jehel, co ztratily se ve slámě" je obraz, který zůstane. Nálada od G.P. je kratší, ale stejně přesná: nostalgie jako žlučové kamínky u sklenky Pražského výběru — to zná každý a nikdo to takhle ještě nenapsal. A mašle přerostlých školaček brzdí dopravu od jort1 je experiment, který se nebojí být divný — surreálné přeskoky mají vlastní logiku a číst to je jako ladit rádio na stanici, kterou nečekáte.

Moudro dne: Nostalgie bolí nejvíc v ten moment, kdy si uvědomíte, že na ni nemáte čas.