Komentáře odeslané

Komentáře slouží k vyjádření vašich názorů, postojů či kritiky.

Nalezeno 6545 záznamů. Zobrazuji 1801-1815.

při odlívání... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života

v žáru vznikají okamžiky i ty nejkrásnější díla... co po vychladnutí pohladíš...

07.01.2017 04:49:14 | zelená vílareagovat

cestující jiskřivou novonocí... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života

ve středu jsem měla pacienta... ve dveřích JIP mi sdělil, že bych měla projít senzorem na odparazitování a že tedy on je doktor přírodních věd a že se domluvíme... v duchu jsem se usmívala a kývala hlavou... no uvidíte jak budete vyměšovat, z toho já to poznám... jinak ani ne... smála jsem se v duchu a pozorovala přístroje, zda se mu alespoň při radách zvedá tlak :-) tak tady máte tisícovku, dojděte mi pro ty dvě knihy a jednu vám věnuji, jste tak milá a krásná... :-)
otočila jsem se, zda ošetřující lékař je mi přítomen, leč zdrhnul a i staniční... usmála jsem se..,
vyposlechla si přednášku o svých parazitech, nevím zda na něj nějakej skočil, leč plná jich jsem...
procházela jsem pryč, usmívala jsem se, dívala se na vánoční řetěz ustálený v srdcové nepřímce a na konci se srdcem... potkala lékaře sloužícího s objetím, díky a těším se nadále na spolupráci... zaševelila jsem, že doufám, že se odčervil... smál se a kýval... :-)
venku jsem potkala sestřičku, objala mě, má nás rád, viď?? má... a utírala si slzy, že moje máma je zdráva... je...

vidět jak se mu ve tváři škádlí růže s lilií
a nelze rozeznat která vítězí

takové štěstí
právě tak veselé jako já
vnímající a uvolněné
a vzduch kolem ožívá
možnostmi

07.01.2017 04:44:45 | zelená vílareagovat

když si to představíte... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života

zátiší vděčnosti... věčnosti...
dneska jsem měla holčičí den, byla jsem řidič a ty dámy jedna je o 10 let mladší druhá asi o pět... tolik života jsem cítila... dvě naprostý pohodářky...nemůžu po těch kafíčkách spát... usmívám se...
kdo jsme? kým? proč? jak?
jsi tak vzácnej až se mi tají dech... děkuju...hladíš hebce a já kdybych uměla skřípat zubama, tak budu :-)

dnes jsem se od závratného smíchu dostala k povídaní o bolesti...
cítím tu nádheru
jak ke mně přichází
chladným čistým vzduchem
jak se dotýká mé krve
jak jí prochází
jak tančí
ale není slov
kterými to říci

uvědomila si nádheru toho všeho... slyším kamaráda říkat, ty jsi vlastně nikdy doopravdy tohle nežila... přemýšlím o tom doopravdy... jsem jinej, ale to ty nikdy nepocítíš... nemohu odvětila jsem, já ty tvé nálady vnímám, ale zahraju je někam a ty se usměješ, ale takhle se nikdy neoženíš :-)
ty mě znáš a bereš to tak... jojo, pak jsem si vzpomněla na holky, jak jsme se smály, blbostem, jak jsme vyřešily cokoli... neumím panovat... neumím přikazovat, neumím řídit... kamarádky se mi smály, kamarád řekl, ale taky umíš mít nálady...
vím.... jako každej... já je u tebe házím za hlavu... :-) a jelikož jsi natolik drzá, tak vím, že mě strpíš... já jsem totiž tvůj soukromej hasič... :-)) rozesmála jsem se, jojoooo tak tohle uslyším do konce života a taky ti budu vděčná tam.... usmál se... budu ti to celý život připomínat...
jak se ve vteřinách mění nálady, témata, osazenstvo...

teď tu sedím a rozjímám... nad holkama, nad ním, nad tebou, tvými slovy...
děkuju, nutíš mi si uvědomovat, usmívat se, mít ráda...

https://www.youtube.com/watch?v=-6uyZ4jKTdg

07.01.2017 04:27:39 | zelená vílareagovat

už dlouho nepršelo... Publikoval(a): enigman | Experiment » Ze života

rozesmál jsi mi...
před pár lety jsem s kamarádem courala se psy venku... no něčemu jsme se děsně smály a on mi dal takovou herdu do zad, že jsem spadla a hubou ( pardon) se zakousla do trávy... tedy, zvedla jsem se, vyndala si trávu z úst a nemluvila... vzpomínám si, že se nejdřív asi jako chtěl smát asi jako já, ale pak mi to jako došlo a grrr... mašírovala jsem si to k autu, beze slov nasedla i on, odvezla jsem ho domů a beze slov odjela... pak jsem na to patrně zapomněla a asi po dvou hodinách si vzala mobil do ruky... jéééé tam bylo smsek... :-) pamatuju si jen tu poslední... omlouvám se asi tisíckrát.... a pak další asi sto omluv a dodatek, sedím v hospodě, popíjím pivo, ty nemluvíš, nepíšeš mi a já myslím na tebe... odpustíš mi někdy?
jelikož se neumím dlouho zlobit, tak jsem tuším něco napsala... zůstalo mi v paměti jen to, že jsem napsala, tohle mi už nikdy nedělej... :-)
taky jsem mu to příště vrátila, soutěž, kdo bude rychleji na posedu, no přetrhnout se mohl, ale já se bojím výšek... takže on tam sice byl dosti rychle, ale já ani náhodou, tak jsem mu utekla... :-)
bylo to v létě našel mě na kopci, jak ležím na břiše a cucám trávu... smál se a já válela sudy dolů, přidal se... dole mi sdělil, se mi zdáš, viď?
připomněl jsi mi to, úplně jsem to zapomněla, je to tak deset let... :-)
dnes se mi na něco ptal, říkám mu, víš nejsem objektivní v odpovědích, mám tě ráda...takže neumím to vyhodnotit...nemohu tím pádem být objektivní... usmál se a chytil mě za ruku, fakt? děkuju... a zatahal mi za vlasy... proč ty mi chceš pořád jen ubližovat? smála jsem se... nevím... zněla odpověď ... řešili jsme deprese a tak...zvedání se nahoru ze dna... nikdy jsi skutečnou depresi neměla, tak... jojo... usmála jsem se, jedu domů, Evičko? otočila jsem se... máš?? mám, vždycky budu mít...

víte
někdy může být honba za uprchlíkem
stejně neuvěřitelná pro pronásledovatele
jako pro pronásledovaného
obzvláště když oběť už nemá kam utéci

inu osud bývá šprýmař
co dosahuje největších úspěchů
s nejmenším počtem rolí

07.01.2017 03:59:37 | zelená vílareagovat

té co má různá jména... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života

jsme... jsme tou součástí hmatatelnou...
tento týden jsem byla s mojí mamkou na vyšetření... hnala jsem termín dopředu a tak jsem to domluvila bez uspání, přistoupila na to, slíbila jsem jí oblbovák takovej, že to dá...
informaci na podezření na to něco mi sdělila jako poslední a plakala... bylo to někdy v prosinci...jako hrdinka jsem nebrečela, ne před ní, nepřipouštěla jsem nic sobě a už vůbec jí... sehnala jsem ten termín na brzo a vezla jí tam... ty dny před tím vyšetřením jsem uměla plakat na lusknutí... probíhalo mi toho tolik hlavou... a nedávala ničemu blbě šanci... ale přesto mi v mysli minulost jela, brečela jsem, přeci mi ji nemůže to něco vzít... vždyť už mám jen jí...prosila jsem... u kafe mi sdělila, máš sestru... kde? nevím... uvědomila jsem si, jak se bojí, když s tímhle vyšla ven...
máš ke mně papír původu? vtipkovala jsem... ne spálili jsme to... hmmm...
vyšetření dopadlo dobře... díky, díky, díky, děkuju, z celého srdce děkuju....

ale...někde mám, toho někoho...
skrytá květina
která se snaží sdělit své tajemství
jejíž vůni však barvář nikdy nezachytí

a proto

je třeba plout jako hvězda
oceánem času
s trpělivostí rádia
zakopaného pod himalájským vrcholem
protože to velké tajemství
nikdy nebude pochopeno

jste totiž jeho součástí

07.01.2017 03:30:12 | zelená vílareagovat

blíž k zimám... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života

musím se usmívat... :-)
jsem totiž sběratelka kamenů, věcí starých... mám doma kameny z míst magických a jelikož je pro mě magické téměř vše, tady jich je... hladím je, usmívám se na ně...
ježiš, pošli mi na trh veteše a já tam budu celý den rozjímat, hladit... partner říká těšit prodejce, páč jak já se prý umím rozplývat nad starým zrezavělým umyvadlem, to prý umí málokdo... :-) a ještě jsem ochotná za něj platit...
někdy loni jsme jeli a já viděla ceduli blešák... zastaaaav, vypadlo ze mě... zastavil... a já vplula... dívej, koukej, pohlaď... Eví, jdu si dát párek v rohlíku a ty proplouvej... a já plula, povídala si s cizími lidmi, hladila vše... usmívala jsem se... koupila pár bandasek, partner koulel očima, to nemyslíš vážně, je to rezavý a rozbitý... myslím, podívej, ta barva, vůně... tu dám tam a tam... Eví, víš co, já ti slibuju, že tě sem ještě odvezu,ale pojeď už.... :-D
v lese dávám do batohu kameny... šišky... cokoli... víš, že jsi blázen, přitvrdila nedávno moje mamka... vím...
občas, když ji chci poškorpit přidám větu, jak jsi si mi vychovala, takovou mě máš :-D dnes se tomu směje... ale byly roky, kdy mi za to taky jednu střihla... :-)

sbírám předměty
ve kterých sídlí podstata
moudrost či vrtošivost přírody
když prozradí něco
ze svých tajů tvoření
třeba suky na větvích s tvářemi lidí
vodou obroušené křemeny
s žilkováním dřeva
zkamenělé tvary
dávnověkých zvířat
dvojčitá jádra plodů
kameny ve tvaru ledviny či srdce
znamení v listech stromů
tušení možností
ze síťového čárkování
na hlavičkách smržů

v oblasti smyslů
okouzlen měsícem
vůněmi bylin
solemi kořenů
chutí kůry
podobami počasí
napětím ze vzduchu a tepla

naslouchám
póry otevřené
a tohle vše
soustředím do sebe
takže zmizí rozdíl
mezi vnitřkem a vnějškem

07.01.2017 03:19:47 | zelená vílareagovat

pod převisem... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života

mám ten dům ráda, ten dům, co je moje doma...
nabídli mi ho a já přijala... jsem přeci dcera...
ve dvou pokojích je původní podlaha, děda na každý kus dřeva sahal, zemřel pár měsíců, kdy jsem se stala jeho vnučkou...
dům postavil... dveře jsou původní, nikdy je nechci vyměnit, okna jsem musela... ne nejsou dokonalý dveře, nejsou ani výstřelkem módy, ale jsou krásný!!! mám je ráda...
byly dělaný dědovou láskou... není víc než tesaná minulost v čemkoli... a těm novým věcem dáme minulost my...

07.01.2017 03:08:55 | zelená vílareagovat

jiné noci... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života

dnes jsem měla holčičí večer, odjela jsem za holkama a byla řidičem... holky bláznily a já se smála neskutečně, vypila nealko pivo a smála se jako cvok... bylo minus 17 stupnů a já se kochala, když jsem je rozvážela, pak napsal kamarád, Evičko, na chvilku, na chvilku přijeď... umím říkat ne, ale byla jsem tak vysmátá a tak jsem se vydala na samotu u lesa... ten sníh se tak třpytil, stromy se prohýbaly tíhou sněhu a já byla první, kdo po té zasněžené cestě jel, musela jsem na chvíli zastavit, vyběhnout z vozu, zatočit se, udělat rukama kouli a vyhodit ji do vzduchu... když jsem dorazila říkám, pojď ven, razantně odmítnul, že je zmrzlej...škoda, plácla jsem sebou na postel, hřála se o teplej hrnek a usmívala jsem se... podívala jsem se do okna a říkám, ty máš ještě pořád tuhle fotku? mám, vždyť jsi mi ji dala... vzala jsem ji do ruky, usmála jsem se, pohladila ji, to už je let, pamatuješ? pamatuju...to jsem fotila u těch rybníků, jojo... co já se tam potom nachodil vzpomínat... :-) usmála jsem se a pohladila ho po tváři...

https://www.youtube.com/watch?v=QYOum2rhTbA

zahleděl jsem se do noci
bílé větrné
lahodné a vlahé

jemný chládek
nespoutané svěžesti
proniká
do hloubi nitra
v pozdní jeseni

07.01.2017 03:00:53 | zelená vílareagovat

v neznatelném světě... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života

hebké zacelení... kouzla nás člověků, co to umí... třeba jen úsměv někoho, jak umí hojit, vzpomínka, myšlenka na někoho milého... jak nás zahojí...máš štěstí umíš to také... :-) hojit...
dnes jsem byla u dětí, mám štěstí, mají mě rády, seskáčou se na mě,... lehla jsem si na záda a seděly na mě... chvilku jsem si zavřela oči a usmívala se, dala jim ruce, chytly je a smály se... hebkej okamžik... malý Kuba mě tak rád šimrá, ručičky mu běhají po mé tváři, ruce, břiše a on zaklání hlavu a usmívá se... říkám si, copak skrýváš, nemluví, ale hřeje úsměvem... zvednu se a zatočím se dokola, Kuba okamžitě také a pak všichni... ty děti nemluví, ale láska nemusí mluvit... a myslím, že právě láska je jednou rozmluví... a já děkuju, že kus té lásky si předáváme společně... :-)

07.01.2017 02:46:29 | zelená vílareagovat

TLAPIČKOVÁ MASÁŽ Publikoval(a): Iva Husárková | Básně » Ze života

:-D já mám tetu Agátu, v zimě tak pětikilovou kočku v létě má figuru, to má asi jen dvě či tři kila... pak mám dva třicetikilový psy, tedy holky... když se po mně projde zazimovaná Agáta je to brnkačka, horší je, když na mě vyskočí třicetikilovej pes, co trpí představou, že je dvoukilová čivava a chce pochovat :-D

07.01.2017 02:38:15 | zelená vílareagovat

Pohádka o dvou oříškách Publikoval(a): Fany | Pohádky, bajky » Pro dospělé

oříšek si svou prázdnost neuvědomuje... a třeba i tenhle oříšek podobný hřeje a má rád... :-)

07.01.2017 02:35:43 | zelená vílareagovat

Tichý vesmír Publikoval(a): Malá mořská víla | Miniatura, hříčka » Bůh, víra

ticha co hovoří, potichu a jen těm, co umí naslouchat... máš štěstí vílo, umíš to :-)

07.01.2017 02:33:09 | zelená vílareagovat

scénický tanec se tomu říká Publikoval(a): Philogyny1 | Miniatura, hříčka » Příroda

teď jsem odjížděla z holčičího mejdanu, teploměr ukazoval minus 17 stupňů a ty stromy se tak leskly, fakt jsem musela vystoupit a podívat se blíž... nádhera...

07.01.2017 01:31:48 | zelená vílareagovat

PŘÍMÁ ÚMĚRA Publikoval(a): Amonasr | Aforismus, citát, říkanka » Ze života

reklama na štěstí pro nešťastné...
deprese je fakt nemoc, takže tím se to eliminuje velice a my, co si tak hledíme do tváře se slovy, to mám ale depku, nevíme o čem mluvíme... :-) deprese jsem nikdy neměla, ty v tom pravém smyslu, ty svoje déčka, těch nespočítaně, ale dnes už fakt ne, umím se vysmát, umím se vyplakat, umím si odpustit... :-)
a reklamy na štěstí, proč ne... vystupuje v nich dokonalost, co někoho dokáže svázat svou vlastní nedokonalostí, ale tak mě to nebere... ale proč se na tu dokonalost nepodívat :-) ať už v televizi nebo ráno v zrcadle, že :-D

07.01.2017 02:27:39 | zelená vílareagovat

šťastný vězeň Publikoval(a): Danger | Básně » Cestování

jedinečnost!!! jako by se ji lidí báli, mám někdy dojem... chtějí být v krabičce s nějakým nápisem schování a hlavně nevybočovat, co kdyby se mi někdo smál, že jsem jiný... a přitom jedinečnost, voní... dává... unáší... jsem za svou jedinečnost vděčná, neschovávám ji, naštěstí :-))i ty si tu svou opatruj...

07.01.2017 02:21:07 | zelená vílareagovat

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí