Návštěvnost
Komentáře odeslané
Komentáře slouží k vyjádření vašich názorů, postojů či kritiky.
Materiálno vs duchovno Publikoval(a): Alda | Úvahy » Bůh, víra
Opravdu je život o jídle, sexu a práci?... Není v něm nic duchovního?
Pokud jsou v jídle psychedelika, sex dokonán dle tantrických ideálů a práce je také postupné chápání a uchopení zpracovaných vědomostí a kolekce dalších. Pak je v této materiální trojici hybný základ pro duchovní obnovu. To není vyloženě návod pro každého, ale ukazuje to na jeden fakt, že pokud je žák připraven, učitel se vždy najde.
Hledání důvodů existence Boha Publikoval(a): Alda | Úvahy » Bůh, víra
Je to zvláštně položený článek. Tím, jak se celé té práci měl dát glanc – uvedením těch několika myšlenek „od největšího středověkého učence Tomáše Akvinského“ to vyznívá, že se autor za někoho schovává a tedy, že svým závěrům moc nevěří.
Není jasné, jestli se autor snažil sepsat souhrn nějakých myšlenek a závěrů, které jsou plně v souladu a na stejné úrovni třeba s americkými indiány (kteří tak ale činili pod vlivem nápoje z liány, mexických kaktusů či v omamném kouři divotvorné šalvěje) nebo jen omylem nepoložil hned v úvodu otázku, v čem mohl T. Akvinský vidět dokonalost světa dokonalost?
Takto naznačené črty autorovy mystické katarze jsou pořád ještě snové (tj. nic z toho není pravda, např. autor v závěrech neuvažuje čas), ale kdyby se článek uvedl ve smyslu „TOP 4 důvody T. Akvinského, které jej přivedly k..“ Pak by se podařilo uvést autoritu a prezentovat své myšlenky jednou ranou. :-)
O víře Publikoval(a): Špalda | Úvahy » Bůh, víra
No až na ten agitační konec to je pěkná úvaha. Předpokládám, že ta evangelia jsou poslední literární novinky z Nag Hammadí: např. evangelium podle Jidáše, nebo evangelium podle Marie :-D
Takhle, pokud přijde anděl smrti (v judaistické tradici Gabriel) na návštěvu, pak opravdu se s člověkem stane to, co bych přirovnal k tvrzení: „vše, oč si člověk řekl slovy, si smrt vezme.“ Jenom jen tak, že vážila tu cestu za člověkem. No a co zbyde, je ta hodnota, kterou si člověk bere s sebou – řekněme hodnota duše.
Není to nic jednoduchého, člověk je dost zaskočen (dokonce se předepisují i antidepresiva). Tak si člověk uvědomí svou konečnost a své omezení. „Já“ naopak propadá do paniky, protože nebylo s takovým stavem bytí ještě konfrontováno. Zpravidla pak je nějaké období, kdy se má člověk čas s tím srovnat. Tedy mi to přijde ze strany smrti docela férové, že ti lidi dostali šanci se s aktuálním směrováním života vyrovnat. Takže tu máme nějaký přirozený životní proces a konkrétně nějaká životní zkouška.
Zdůvodnění, odkud se bere ta touha modlení se k bohu - jako instinkt, není přesvědčivé. Co když to byla jedna z těch 5 fází umírání dle modelu Kübler-Rossové? Nebo naopak, co když to ukazuje na samoregulační pokus já, aby se nerozpadlo? V Evropě tu je jistá tradice nazývat bod nejvyšších ideí slovem bůh, a nějakým způsobem s ním komunikovat. (Z úvahy není zřejmé, zdali ti lidé vyznávali své hříchy, či jen smlouvali s neznámou autoritou.) Nicméně udělal by to Eskymák? Udělal by to japonský samurai? Nebo konžský válečník? Či australský Aboriginec? (Uvažuji jen ty nepokřtěné.) Víme, že by se všichni instinktivně nadechli, ale že by se instinktivně modlili k jednomu bohu, tomu moc nevěřím…
To, že to modlení k bohu není tak automatický mě potvrdili v Litoměřickém hospicu, kde obecně nejnamáhavější klientelou jsou právě křesťané (pokud se tam dostanou), kteří najednou, „když už to mají za pár“ začnou pochybovat („jak mi to mohl udělat?“, „trestá mě za hřích, o kterém nevím?“, „Za co?“) a upadat do depresí. No a pak nastává práce sester, které v rámci rychlokurzu sebepřijetí toho člověka nezávisle na víře či doktríně uklidní, aby mohl zesnout v klidu a pokud možno s úsměvem. Tedy, na to, aby člověk mohl smířen se smrtí zemřít, je potřeba jisté mentální přípravy. Je celkem jedno, jestli ji poskytne církev, ašrám či džungle – člověk i v té poslední chvíli je v tom pouze a jen sám za sebe.
uplynulo 16 let Publikoval(a): zviřátko | Úvahy » Láska
To je bolest. Ale láska zas tak mocná není, sice umí i hory přenášet, ale Osud hýbe světy. Píšou se úvahy o tom, že někdo ztratil osud, že mu osud navěky zmizel ze života? Možná stojí za to milovat osud.
O hledání Boha, kapitola III. Publikoval(a): Špalda | Úvahy » Bůh, víra
Pěkná trilogie, přijde mi, že moc se to moc utápí v dualitě - příklad chudý rybář na Borneu versus bohatý skleslý člověk ve městě. Já zas vím, že ve městě jsou bohatí lidé, kteří si užívají toho, že si vydělají na své koníčky, kterými plně realizují svou duši a svou osobnost. Naopak když Borneo spláchne tsunami, jsou to bohatí lidé, kteří tam staví nemocnice a posílají tam své dokotory.
Ale k věci, myslíte, že by stálo za to, vyhnout se těm profláklým oblastem, jak nazírat na život: pojmům dobrý a zlý. A zkusit je třeba nahradit Mužský a ženský princip? Protože když je něco mužského, tak to apriori nebereme jako špatné, ale egoismus, který se prezentuje jako mužský princip v původním smyslu dělení světa špatný je. Hodně by to ušetřilo práci při dokazování účelných rozporů z použitých příkladů.
kudy dál ? Publikoval(a): jiří slunce | Úvahy » Ostatní
Paradoxní je, že bezvýznamnost a osamocení jedince tu je v Evropě od pádu feudálního systému (tj. přes 400 let) kdy člověk přestal někam patřit a stal se svobodným - tedy to je daň za svobodu.
A s tím osamocením se lze vyrovnat (dle E.Fromma):
- touhou ovládat jiné (sadismus)
- touhou se podřídit vůdci (masochismus)
- rezignací na vlastní osobnost a podřízení se okolí (stádní automat)
- svobodnou kreativitou.
Takže pro to, co píšeš v úvodu úvahy, jsou všechna tato řešení ekvivalentní. Včetně té morálky, kterou popisuješ jako řešení. (třeba morálně osvícený diktátor, čestný vykonavač cizí vůle, spokojený pan nikdo apod. )
Vlastní cestou Publikoval(a): May Bee | Úvahy » Filozofické
Nejdřív je popis, pak se přesune do úvahy.. (a ještě navíc změna osoby vypravěče). Ale co chci hlavně říct, že tyhle úvahy shrnul Erich Fromm ve Vězení ze svobody.
Třeba proč má někdo potřebu nést druhého břemena, nebo naopak proč má někdo potřebu břemena na druhého nakládat, případně proč je člověk jenom nosič břemen a v budoucnu nebude nic jiného...
Den básníka R.K. 3 Publikoval(a): dead-head | Reportáže » Ostatní
jo, kéž by... :)
Co je víra?, pohádka?, jak pro koho Publikoval(a): Jeněcovevzduchukrásného | Úvahy » Bůh, víra
Víra je jedna věc a skutky druhá, že ano. Aneb po ovoci poznáme strom, ne?
Tady je jeden příklad, jak Poláci vyřešili své církevní restituce
http://www.blisty.cz/art/73556.html
V tomhle smyslu se zřejmě chováme stejně - nezávisle na preferovaném dogmatu.
Hádanka č. 1 Publikoval(a): Nespavec | Úvahy » Filozofické
mají společné písmenka: v, a, e/ě
Život nebo láska? Publikoval(a): Nina | Úvahy » Filozofické
Zajímavá úvaha. Myslím, že pocity bez významu - je jako význam bez pocitu. Ihned narazíš, když máš ty pocity s někým sdílet. Nebo když se ti do sdělení začnou míchat pocity… třeba že chceš prostě sdělit, že tě se ti něco hrubě nelíbí :-D
Kdo nás chápe ten nás zná Publikoval(a): Fráze | Úvahy » Ze života
Dělá se to proto, aby hudebník tu hudbu jednou navždy opustil ;-)
O životě Publikoval(a): DENULKA | Úvahy » Ze života
Zvláštní úvaha se spoustou vsuvek. Introvertně laděná a přeskakující osobou, komu je to určeno. Docela se mi líbila ta pasáž o osudu a vzápětí následuje sekce o vyslovování přání ohledně blízkých věcí (tj. věcí, které mají pro danou osobu moc).
No, život v přítomnosti má už tu vlastnost, že není známá budoucnost – tj. položené otázky jsou bez odpovědí. Bližší regulace budoucnosti je právě to vyslovení přání – to na základě uvědomování nějakým způsobem ovlivňuje budoucí reakce těla. A tímto způsobem se nechá nahradit strašák osudu – osud jsou totiž splněná přání. Díky uvědomování máme šanci to moře možností nějak řídit, jinak jej bude řídit strach, který už ale nemusí být vědomý... ale o to více překvapující až šokující výsledky má.
Pak následuje pasáž o lásce, která trefně postřehuje, že je jedno, jak kdo vypadá, protože každý má srdce (a v tomto smyslu řeší stejné frustrace a tedy všichni jsou na stejné lodi). Zvláštní, začíná se úvahou nad životem a smrtí a pak se končí láskou. Je to zpracované (velice volně) jako pohádky, které končívají zrovna tak (popis stavu, zápletka, rozhřešení).
Štěstí je jen kapičku daleko. Publikoval(a): Nina | Úvahy » Ostatní
Ono by to šlo, jak píšeš, jen se nesmí stát ten problém zamilování, kdy dva se stávají jedno tělo a jedno srdce. Vztah, co nezabolí, je utopie.
dopis psaný příteli... Publikoval(a): zdenka | Úvahy » Bůh, víra
Úžasný, že se ještě píšou takové mystické reportáže. Zajímavé je, jestli Přítel je mimo tebe, pak popisuješ skoro až incestní vztah (jestli Přítel má i autoritu otce), nebo nakonec je Přítel uvnitř tebe, pak popisuješ rozpolcení své osobnosti na dvě postavy – já a Přítel (jinak by se nedala cítit Přítelova náruč). Pokud „já“ se zhmotní ve vědomí (aby na něj mohl hlas křičet nebo mu cosi našeptávat), pak se musí zhmotnit i Přítel. Což je zajímavý tah, protože tak by Přítel bez tebe nebyl nikým – třeba byl, ale pokud jej neoživíš ve vědomí, pak neexistuje a nepůsobí. To zhmotnění vznikne na základě sekvence slov, kdy se neuchopitelné vjemy přenesou do vědomí a najde se k nim vědomé stanovisko. Zvláštní jak se nechá programovat mozek.
Otázka je, jestli by Přítel působil, kdyby se nezhmotnil – píšeš, že ano, ale jediný, kdo to registroval, bylo opět já – a to je zvláštní: nazývá se to svědomí (u mentálně zdravých lidí, v případech schizofrenie je zdrojů hlasu víc). Tedy svědomí je společné všem lidem, ale to zhmotnění a vytvoření si z hlasu svědomí postavu, je již úkon navíc, o jehož výsledku teď zaníceně píšeš.
Malá úvaha: píšeš: "Koukej, podívej se ven! To vše je má práce! To vše jsem stvořil pro tebe. Vše, čeho je ti třeba k životu!" Pokud je Přítel uvnitř, jak to mohl udělat? Ledaže by tvé já bylo tím Přítelem... Kdo ví? Pokud tuhle otázku rozlouskneš, tak vítej duchovně v 21. století.