Výběr autora Alegra

  Zahradou, kterou vydechuje, obrazem, jímž se prosvítá, hlubinou něhy myslí duje, objetím, v něm se poskýtám.   V tisíci dlaních Jím se brázdím

https://www.youtube.com/watch?v=Xd0Nsl6wleE

    Tep ticha v duši jemně zpívá, jím dýchá, Jím mne rozechvívá. JÍM rozpadám se neznalostí, JÍM cítím tíhu laskavosti.   JÍM dotek bolest táh

  Píseň z básně   Sled tónů mlhy v jemném prstokladu co okamžikem padá v časném chladu, co okamžikem těžkne, tak spěšně, tak neodvratně do rosn

    Snad tváří v tvář všem prohrám, kdy dobré sklízí druhý, je rezignace program v němž sčítám všechny dluhy.     A vyčíslením součtu se ptáv

    Slet snů se míhá a tichem dní se táhle rozeznívá a mží v těch neznatelných kapkách sebelží, z nichž tepot vůle žil by žil.     Je nádec

    Býti viníkem vlastní neviny. Nepoloviny. Úsvit uvítá sílu myšlenky - neumlčené, vůlí netknuté podmínky.   Léta rozbitá fakta pomíjím. Ka

https://www.youtube.com/watch?v=R8MzHqkNBwo

  Jak letmý dotek větru, něhou chladu, zní táhlé tóny tiché melodie. Snad provanulý z náhlé harmonie mi hladí lehce tváře. Prosím: „Zaduj     a

  *** Blednoucí vzpomínky stříbrných kadeří,
mizící úsměvy spojené s radostí,
ukryté pod zemí, spočinou v příšeří.
Kamenem nehybné, k

  Mnou čas se hnul a zpřetrhal mi struny, když zkušeností bodl do naděje - zas, znovu, stokrát, z každé možné strany a způsobem.                

  Snad šedé mraky klamné skutečnosti si zvolna plynou tokem každodenním. Proč dění mění z nebylo na není? Vždyť snění se rozplynulo silou každé s

  Zas jemným tichem v sametu se nocí víří hvězdný prach, když krokem jambu v sonetu se valí strofou ve vlnách   můj táhlý pocit hudby slov a me

https://www.youtube.com/watch?v=54BmMxdi-7U

  Možná taje mrazivého světa, možná touhy průzračného ledu… Slyšíš? Chladem dýchá každá věta -
mezihlasem vzájemného sledu.   Střípek stří

I smíšený verš umí mít své kouzlo.

  Když mráz si k ránu stříbří černé kříže jsme živí přeci od nádechu blíže těm spícím ve tmě.   Vždyť světlo každé svíčky jednou zhasne. I nás

Silou introspekce.

  Dvě marná slova utonulá v pěně se valí hřmotem vlna za vlnou a tříští do skal, bouří bezozvěně, vstříc útesům, jež vždy je rozetnou.     I v

  Vzpomínko vzdálená na křídla spálená na popel v mrazivém pojetí. Ptám se tě: Co je ti? Kdo to chtěl?   Dávno již neletí ve vlastní objeti.

  Když vločky tančí světlem pouličních lamp
a vůle slábne v myšlenkovém toku
i hloubkou ticha, prostou zvuku kroku,
kam
se vytrat