Výběr autora MartinX

Světlo lamp ulicí září, kaleidoskop mezi víčky, mihotavý plamen svíčky úsměv dětský ve Tvé tváři.   Zase studí sněhu chmýří, zebou ruce, křehnou

Na píšťalu děvče píská, ladí nástroj nejprve, správný tón už brzy získá, by zahrála čisté é.   Chlapec hladí její vlasy, oči zlehka přivřené, v

Probdělá noci, nad hlavou nebe, genius loci, tu vidím zas Tebe.   Je zrána, brzy, do ucha potichu: "Buď klidně drzý, ber si bez ostychu".  

Jdu prázdnou ulicí, vzpomínám …  proč píšu básničky, přemítám …    …SNĚŽÍ…    barvy oceli chladné dnes nebe,  šedivé, vlezlé, za krkem zebe.   

  Hustě sněží, lampy zažnou, skla výlohy vítr čistí, den odchází, nocí vážnou, jdou milenci láskou jistí.   Milence ty oddal kněz, v chrámu bar

Běžím bučinou i tmavým lesem, ke kraji, kde keře bezu, z mapy dávno vyběhl jsem, zastavím, už sotva lezu.   Výhled krásný do krajiny, stráňka s 

Původně to měl být popis zahradnho jezírka...

Rudé slunce večerní na hladinu jezerní, dřív než  padne za obzor,  načrtává mraků vzor.   Protáhnuté stíny, světlo měkne, skokan kuňká, o žábu s

Hlavu má bolavou, ostrý toť střep, usnula únavou, zklidní se tep.   Ukryté za víčka, dva hrnky s kávou, oplzlá slovíčka, bloumají trávou.  

Bezvětří je, poledne,
oko kam až dohlédne,
patří jenom žluté klasy,
múza svoje zĺaté vlasy,
učesat už nestihla si…

Jdu ztichlou ulicí, vzpomínám … proč píšu básně, přemítám … …SNĚŽÍ… Barvu má oceli, chladné nebe, šedivé, vlezlé, za krkem zebe.   Zářivě bílé v

Zima toho roku krutá,
Leden hoden svého jména,
mráz do morku kostí kutá,
postavena je již scéna.

Prach do očí sně

Byla to horká noc,
co mizí v dáli,
celou tu dlouhou noc,
promilovali.

Slunce teď vychází,
ráno je chladné,