Povídky » Fantasy
Nalezeno 3335 záznamů. Zobrazuji 1681-1700.
Říše se rozprostírá přes většinu galaxie, Vasariijové zažívají zlatý věk. Něco se ale pomalu začíná dít. A je to větší než si kdy kdo mohl pomyslet. Krátká povídka na motivy pc hry Sins Of Solar Empire
Najdu zase ztracenou sebejistotu. „O nic tě nežádám! Poslali mě sem, abych tě zabila. A to mám v úmyslu udělat!“
Konečně jsem se trochu dohrabala k popisu Leny...
Císařský útočný raketoplán letí do akce proti ohromné bitevní lodi, kterou má zničit...
9. díl - z pohledu elfky
Psychopatická lentilka, 04.04.2009Tipy 0 | Čteno 301x | Komentáře 0
"Ty víš, kdo jsem. A já, kdo jsi ty!" zašeptal jí do ucha. Je strnulá jako socha
Jak se bude vyvíjet příběh šestnáctileté Viktorie? Dočtete se v první kapitole.
Marion de Lynne, 02.04.2009Tipy 8 | Čteno 414x | Komentáře 2
Třeba si říkejte, že jsem sadistka. Ale tohle tam prostě patří.
PS: ehm... romantika není zase moje parketa... . ruce v purpurový plášť a já od nich nemůžu odtrhnout oči. Vyškubnu mu dýku z ruky a tím jeho ránu ještě rozšířím a tak i proud valící se tekutiny.
Nějaké důvody... A otázky... A odpovědi...
Malé přiblížení prostředí, kde se děj odehrává...
haha... asi to musí znít jako děsně emo povídka, ale není.... to víte jsem byla jednou takhle večer sama doma a zrovna v koupelně.... a pak mi hlavou mihl takovej děsně sexy typan a povídka byla na světě.... už te si to, je to takovej výsměch a ironie....
„Zacku, to nemyslíš vážně… nemůžete ji poslat jen tak, samotnou k ... ."
„Ale musíš uznat, že jsi aspoň vyhrál fér! Bejt zticha, měl bys to příliš lehký! JAU!! A slez mi konečně z nohy, seš jak pytel brambor!“
„Já se ani nehnu,“ zasyčela jsem. Byla jsem totiž odporovat všem a to naprosto všemu. A navíc tenhle mladík mi až nebezpečně svým rozkazovačným hlasem připomínal Eona. Odporovala jsem mu už jen z principu.//doufám, že se vám líbit
Les byl tichý, vítr ohýbal koruny stromů a sýček tlumeně houkal. Snažila jsem se proniknout očima tmou, podivný pocit nezmizel, ale pocit nebezpečí, díky kterému mi ještě před chvílí ve spáncích pulzoval adrenalin, pomalu vyprchával.
„Nesmysl!“ zamumlala, přitáhla si svetr blíže k tělu a tiše se zahleděla na slunce zapadající za horizont. „Odpustíš mi někdy?“
„Same, myslím, že tohle je vážně blbej nápad!Vážně, vážně, vážně!“ začala jsem couvat, že rychle zmizím.
Jenže já jsem nebyla stejně chráněná od hororové reality. Nade mnou nevládla rouška nevědomosti. Téměř až kam moje paměť sahá, znám pravdu a jsem cvičená ty slabochy kolem chránit. Aniž by někdo bral ohled na mě.
