Návštěvnost
Romány autora Lada 3
Nalezeno 25 záznamů. Zobrazuji 1-20.
Když něco chceme, musíme něco obětovat… abysme ho získali, často je třeba poškodit vlastní zboží a tít do vlastního masa, ku zmatení nepřítele. Hlavní je se nikdy neohlížet a neptat, bylo-li to nutné. Obvykle totiž ne. Ale nervy přeci může ztratit každý.
Je mnoho cest z průšvihu. Některé vcelku rychlé a snadné, kdy sami nemusíte udělat téměř nic. Jiné složité a pokroucené. Takové, při kterých se nadřete. Některé vedou ke kýženému, jiné jen do ještě větších potíží...
Něco už shořelo, něco ještě hoří a další na podpal určitě ještě čeká. Nejspíš je to jen otázkou času.A čas?Ten je buď relativně zdánlivý, nebo zdánlivě relativní.Nebo je to možná jenom sen.Vyvolaný vjemem, který známe,jen si teď nemůžeme vzpomenout odkud.
Šaman namíchal tolik směsi, kolik měl a pak ještě trochu. Pro jistotu. Jenom kdyby náhodou. Sice tomu celému málo rozuměl, ale věřil. Nebo alespoň doufal, že to bude fungovat.Bjuren se přikolébal ke kotli a nahlédl „Není toho nějak víc?“ Šaman se zazubil.
Málokomu vadí konkrétní list na sousedově javoru, že modrý talíř leží ve skříňce na žlutém a ne naopak… Trpělivost? S tím, co nás nepálí? A co božská trpělivost? Třeba navěky. A třeba také ne...
Měštka nakopla zdánlivě toulavou kočku a ta se po ní ohnala zablácenými drápy.Zasekly se jen do shnilého jablka mezi loukotěmi káry na klestí. Ovoce prchlo a kočka se jala předmět následovat.Muž ve velkém a příliš odřeném plášti zaúpěl a nakopl jí sukně.
U studené kamenné zdi se choulí lotr tak nevinný, jak jen může darebák jeho formátu být. Sám, jak zub v žebrákově hubě. Daleko, v domcích ze dřeva a boubelatých cihel se k sobě choulí jiní, mnohem nevinnější a dobře hlídaní. A přeci mnohem ohroženější.
Štíhlé trupy válečných lodí se zdviženými vesly zaplavil stín. Zahalil i jednu malou postavičku na palubě kurýra navázaného na pomalu tlejících pacholatech na konci mola. Zhasil jiskřičky ve zlatomedových vlasech a na holých pažích vyčaroval husí kůži.
Na světě je spousta věcí, co stojí za zvážení, jako bezpečnost v ulicích, velikost okapu, strategické umístění hnojiště, kdy si obléct nejlepší šaty a kdy raději ne, zda vyrazit za dívkou svého srdce, nebo zda jít do hajan. A možná se objeví noví přátelé.
Není nad to, založit si zahrádku, poklábosit se sousedy a v noci s místní čarodějnicí pozorovat nebeské úkazy. Ale radost z dobrého bydla dokáže zkazit i jeden prudící puberťák. Navíc nikdy nevíš, co se potuluje po okolí.
Všiml si, že si ho všimli, jakmile stín oblouku brány sklouzl přes jeho zátylek. A většině z nich něco vzal. Jedné nevzal, už ani neví proč, a teď doufá, že by mohl něco dostat. A další dávají, aby mohli vzít.
Užít si klidu. Vychutnat radost ze života, nebo ze smrti (To máte jedno.). Ráno posnídat s přáteli, pak se věnovat nějaké bohulibé činnosti a večer skočit, s někým milým/ kdo je po ruce a nebrání se, do peřin. Prostě pohoda. Opravdu?
Brzy to bude sto let. Mistr meče, pěšák i vojevůdce. Zocelený v nesčetných bitvách. Válečník, životem štvaný z místa na místo. Muž, co nikdy nikoho nepožádal o pomoc, ani lidi, ani bohy. Udělal chybu.A čarodějka, ne mocná, jen našprtaná, také neprosila.
Muž v průjezdu si píská a šťourá se v zubech. Zrovna vpustil podobné individuum. Ví, že dva čarodějové nahoře už čekají. Přesně neví, co čeká jeho. Nejspíš po nově příchozím budou chtít, aby je ho zbavil. Posune si kuklu do čela a načne novou písničku.
Stopa je čerstvá. Je čas vyrazit. Pronásledovat. Přírodní zákony platí. Slabí se stanou kořistí predátorů. Děsivých, obrovských, se zuby a drápy, skrývajících se ve stínu… Možná a možná ne, protože únava oslabuje a maličcí už hodují.
Někdy se věci,řešením, spíš zkomplikují. Nebylo by lepší, prostě neřešit? Pravda, ani kuře zadarmo nehrabe. Pokud to není úplně blbé kuře. Ale co s úplně blbým kuřetem? Zvlášť když sami jste drůbež. A zásadní otázkou zůstává,o co si kuře za tu jámu řekne.
Nikdy není pozdě napravit svou chybu? Špatným činem zaplatit cenu menšího zla? Ublížit někomu? Dokážu to? Pomůže to? Mám právo? Je to omluvitelné? Vím, není. A možná to popře vše, o co se snažím… Ale když…
Nezvaní hosté si podávají dveře a holčičí i neholčičí tajemství putují od ucha k uchu. Ovšem, jen některá mohou být sdílena. Ještě méně by sdíleno být mělo. Hlupák, který nevidí, co je zjevné, líčí past a zubatá kořist už se směje. A zaměstnanci kradou...
Po nebi stéká tma, jako krev po popravčím špalku. Většina normálních lidí už šla spát. Jen několik šťastnějších sousedů se, s ještě nerozžatými lucernami, vydává vstříc podvečernímu ovínění. A stokilový šnek, jediný na kontinentě, roztouženě volá druha...
„Nejsem nebezpečná, jsem v bezpečí!“ říká si můra letící do ohně. Bez naděje krouží po spirále stále hloub a hloub. Možná proto, že na dně zahlédla něco, co nemá odvahu přiznat si, že by chtěla.