Básně autora Amáta
Nalezeno 41 záznamů. Zobrazuji 21-40.
Ta věčná touha po splynutí...
Psaní o tom, co ve mně rozeznívá intimní dotek s krajinou.
Kdy je v krajině největší ticho...
Květiny rozkvétají v tichu.
Vše je v básni samé...
Smím prosit...?
...Nejsem než trosečník pod vratkou oblohou...
Miluji atmosféru, vůni a setmělost prastarých lesů...
Miloval život, s vyhnanstvím se slovy pral... Se světem přízraků se veršem rozžehnal...
Když kroky odezní, po lidech zbydou stíny... a pachuť dávné viny, krutě vrostlá do krajiny.
Za studeným sklem vlakového okénka se míhají obrazy s příchutí tlejícího podzimu...
Jsou chvíle, na které se nezapomíná. Chvíle, kdy se vás krajina, jíž procházíte, dotkne tak silně, že se stydíte o tom nenapsat, abyste vzdali hold kráse tohoto okamžiku.
Přichází pokažné příliž brzy a vždycky nás trochu zaskočí, jako bychom neměli čisté svědomí..... to když do kraje vpadnou první bělostné vločky sněhu.
Snad...se jednou svých slov přestaneme bát...
...psáno skoro potmě...
...životní krédo...