Výběr autora vrbák

Sonador napsala tak moc krásnou báseň o podzimu, že jsem o tom musel taky napsat...*

  Podzim jsou stopy koček na klavíru, píseň, co vítr zpívá ve vývratech, podzim je dívka, která tančí v šatech, v děravých šatech z křídel netopýr

K*

  ta klidná vůně starých knih a slova starších mrtvých bratří  kdo za ni umřel, lásce patří  nic není jako krev a sníh   ta klidná vůně starých

K*

  Nejspíš se modlíš milostně, žensky, když ve tvém srdci tlučou vraní křídla. Když svlékáš šaty, líhne se motýl, měsíc tvé křivky vroucně miluje. 

K*

  To tvoje básně si předčítali zrána, v chvíli, kdy labutě tiše přimrzají a člověk sám,  vystaven ďáblu, už nechce žít zas všechno znova.   Ne,

K*

  siluety ptáků zlomených na nebi škleb světa tváře zkřivené záludností zničené   a ty… na svých rtech přinášíš labutí píseň hladíš mě dlaní

K*

  Ovšemže trpíš, je to živá cesta, tvá cesta je živá, řekl mi v horách muž, který z kamení stavěl katedrálu. Studená bílá ruka, která mě chytla

K*

  Jsi sestra vran a starší dcera hromů, schovanka svatých, milá svítání. A svoje křídla nedáš ledaskomu - ta, která zrána držím ve dlaních,   an

K*

  Zamkni ty dveře mojí klíční kostí... Slunce už vstalo a mně se nechce pustit  plodů tvé noci v sadech posedlosti, miluj mě srdcem a miluj mě i ú

...dva starší texty spojené v jeden, nahrané na kytaru a diktafon pro K*, která je moje labuť...

Na jeden závan peruti usedl havran k labuti: „V dálce, tak blízko, hoří les, prozraď mi, milá, kdo jsi dnes?“   „Jsem píseň písní ve smrti, jsem

pro K*

  Tajemství luny, písně vran i hvězd znáš, moje milá, odjakživa. Umíš v nich číst a umíš nocí nést stíny, jež tiše padnou na pelest, když se už v

*

  ztracený v lese, bytí dalek stejně, jak visí tamti tam... doutná tu vprostřed noci nedopalek nikdo tu není... ani tam   to tys tu byla... Byla

pro K. *

  Stíny ho kdysi vepsaly do básně. Byla to zlá píseň, kterou hráli v rezatých okapech plných slz těžkých černých dešťů, řinčivých tlam popelnic 

*

  pojď, jsem průsvitný pro většinu lidí
pojď, protože ty můj úplněk vidíš
pojď, brzy už přijde svítání
pojď, dám ti své drápy do dlan

*

  vidím tě, miláčku, s motýly na rtech vidím tvé stromy jak mávají na mě vidím tvou zahradu s jablky pod šaty vidím tvůj sad, plný a košatý   vi

Hádanka pro milou.. kdo to je... šedivé vlasy, tváře neholené, ale noční běs to není, milý pane... :)

  Ukryl ji v sobě, když stmívalo se kolem, když holomráz skučel neoraným polem. Tiše k ní mluvil, když hrůzou byla němá, zabil by pro ni, ale oči

říkačka/vzkaz

milování se nezapomíná...     …tak jako dech a jako hlad vždy budu, když jsi bez sebe za tebou, milá, tiše stát když vyhoříš i zazebeš když obe

*

  Maloval.   Akáty za řekou se koupaly v soumraku, až bylo jasně rozeznat, kde končí stín a začíná plamen.   Maloval ji.   Do její šíje bled

*

  Sotva jen obzor zešeřel, je na tvém břiše večeře.   Řekni to, prosím, ještě než stehny mne v bedrech obejmeš.   „Jsem tvář, kterou věky znáš,

*

  Vrůstám ti do těla s počátkem stvoření, světlo tvých boků tančí a mihotá. Do vlasů v korunách až po mé kořeny vpíjí se nejtišší posvátnost život

*

  Nad dvěma osudy, nad jedním starým světem, žehnalo nebe svým milujícím se dětem... Za bouře u řeky se stali jedním tělem, on, bratr soumraku a o