Výběr autora Jordliana

  Ještě mi nabídni svůj poslední dech a do vrásek všech  zatoulej se,   z mých očí a rtů půjč si, co chceš, než zase odneseš, co člověk stejn

  Kdo svěřuje se se svým trápením nočním ptákům šepotem, životem proplouvá snadněji. Tma je nekonečná, ale přináší i naději, když ptákům š

  V říjnu kolem šesté nach ulpívá na nemytých oknech a my máme na rukou krev dne. Jak prosté je žít v tuhle dobu ve snech, jen jedním směrem a

  Když se den ve zlatu utápí a noc rozprostře stříbrné šaty, jenom svatí dýchají klidně, vždyť viděli vše a nic je nepřekvapí,   ale mě

 ///   Šel. Nejdřív jen tmou, jen úzkou cestou mezi skalami, až první naděje mu zahřála dlaně. Pak skrze les pod rudými hvězdami, kudy cesta je

  **   Neklidná krev šumí a šumí a na stole jen vykreslená pastelka. Ta záplava modré jen stěží ztlumí, jak cítí se ve skrytu má duše malinká.

*   Věz, že každý jednou stál na tiché stráni a polykal žal.   Vždyť někde v dáli je údolí hvězd, kde štěstí vládne snům a na tisíc vyšlapalo c

  **   Zdál se mi svět, zdál se mi bílý a kdysi jasné obrysy smutku se v jednu kaňku slily. Putovaly po bílém světě, putovaly hodnou chvíli,

* Tak, jako sen se zdá a v příslibu konejší a dohlédne až tam, kde čas je jen zrnko v prachu,   zdála se mi láska a byla mi milejší, bez post

  ****** Když už není o co stát, jen hořkost času polykat  a zastřihnout křídla naději,   s náručí květů z jiných sfér uvij si rudý revolver a

Cestou   Jít po mostě ,  pak podél řeky  a parkem, kde dovádějí děti. Nechat se vést šeptanými slovy, podměty, přísudky, zájmeny a otazníky...

  V blankytně modrém hávu panuje slunce z výšin, den jako by nechtěl skončit  a přenechat noci slávu, kde na mé skromné smuténkové pláni čeká na

  Ztratila se  někde v davu na náměstí u přístavu a vím, že kdysi byla plná hlasů a že všichni z vás ji znali. Pak, jednoho večera, když s

  Jako obvykle slunce zapadlo a zase vyšlo. A přeci se mi zdá, že se svět na pár chvil mezi dnem a nocí zastavil. A v té krátké chvíli se přes z

Zrovna hraju hru odehrávající se v podmořském světě. Tak mě napadla tahle báseň.

  Už brzy ke mně dolehne velrybí píseň. A jsem si jistá, že při ní smutek zmizí, jako slzy na mořské tváři, a nekonečno probudí se ze sna a z

  Znám řeku času, znám dešťové písně, co znějí někdy dlouho, někdy krátce, ale vždycky vlídně uhladí stopy po zápasu.   Znám barvu rozbřesků i

Minulost a budoucnost a vy.

  Někde mezi dvěma stíny jsi ty a jenom ty. Kolem les je spředen z viny a bílé květy odnáší řeka černých mraků. První stín tě do zad pálí i tvá

  Slunce zapadá. Stejně jako včera červenají se tváře dětí  i okna paneláků a krajina se utápí v hříšné nahotě.  Tu a tam, za povyku ptáků, sn

  To ticho se táhne až do křehkosti, jak napnutá struna do minulosti a den za dnem mi připadá stejné, do dlaní sbírám ho jak vodu, beznadějně,

  Rosou se brouzdat za prvních jarních dní, kdy chomáčky dechu ještě vznáší se ve studeném objetí, kdy zimu s nadějí přemlouváme, ať svůj ledový