Výběr autora Jordliana

  **  Daleko táhnou se zamrzlé pláně,   co z výšky vypadaj jak vrásčité dlaně,   dlaně, co konejší dlaně, co pohladí,   když maminky mizí

*** Když v záhyby noc se skládá, trhá se někdy černá látka a z ubohých nití, co padly s tichem, stříbří se ráno jinovatka. ***

  *** Myslela jsem, že mi sníh zasype rány a v dechu ztratí se stud, že na jaře, třeba, pak roztaje strach a jaro mě svým zpěvem ukolébá, než

  Ještě mi nabídni svůj poslední dech a do vrásek všech  zatoulej se,   z mých očí a rtů půjč si, co chceš, než zase odneseš, co člověk stejn

  Kdo svěřuje se se svým trápením nočním ptákům šepotem, životem proplouvá snadněji. Tma je nekonečná, ale přináší i naději, když ptákům š

  V říjnu kolem šesté nach ulpívá na nemytých oknech a my máme na rukou krev dne. Jak prosté je žít v tuhle dobu ve snech, jen jedním směrem a

  Když se den ve zlatu utápí a noc rozprostře stříbrné šaty, jenom svatí dýchají klidně, vždyť viděli vše a nic je nepřekvapí,   ale mě

 ///   Šel. Nejdřív jen tmou, jen úzkou cestou mezi skalami, až první naděje mu zahřála dlaně. Pak skrze les pod rudými hvězdami, kudy cesta je

  **   Neklidná krev šumí a šumí a na stole jen vykreslená pastelka. Ta záplava modré jen stěží ztlumí, jak cítí se ve skrytu má duše malinká.

*   Věz, že každý jednou stál na tiché stráni a polykal žal.   Vždyť někde v dáli je údolí hvězd, kde štěstí vládne snům a na tisíc vyšlapalo c

  **   Zdál se mi svět, zdál se mi bílý a kdysi jasné obrysy smutku se v jednu kaňku slily. Putovaly po bílém světě, putovaly hodnou chvíli,

* Tak, jako sen se zdá a v příslibu konejší a dohlédne až tam, kde čas je jen zrnko v prachu,   zdála se mi láska a byla mi milejší, bez post

  ****** Když už není o co stát, jen hořkost času polykat  a zastřihnout křídla naději,   s náručí květů z jiných sfér uvij si rudý revolver a

Cestou   Jít po mostě ,  pak podél řeky  a parkem, kde dovádějí děti. Nechat se vést šeptanými slovy, podměty, přísudky, zájmeny a otazníky...

  V blankytně modrém hávu panuje slunce z výšin, den jako by nechtěl skončit  a přenechat noci slávu, kde na mé skromné smuténkové pláni čeká na

  Ztratila se  někde v davu na náměstí u přístavu a vím, že kdysi byla plná hlasů a že všichni z vás ji znali. Pak, jednoho večera, když s

  Jako obvykle slunce zapadlo a zase vyšlo. A přeci se mi zdá, že se svět na pár chvil mezi dnem a nocí zastavil. A v té krátké chvíli se přes z

Zrovna hraju hru odehrávající se v podmořském světě. Tak mě napadla tahle báseň.

  Už brzy ke mně dolehne velrybí píseň. A jsem si jistá, že při ní smutek zmizí, jako slzy na mořské tváři, a nekonečno probudí se ze sna a z

  Znám řeku času, znám dešťové písně, co znějí někdy dlouho, někdy krátce, ale vždycky vlídně uhladí stopy po zápasu.   Znám barvu rozbřesků i

Minulost a budoucnost a vy.

  Někde mezi dvěma stíny jsi ty a jenom ty. Kolem les je spředen z viny a bílé květy odnáší řeka černých mraků. První stín tě do zad pálí i tvá