Výběr autora malé srdce - Z.V.

Víte, co mají společného ústa a zadek? Jsou to díry. Jednu oslavujeme, druhou schováváme. Napsal jsem o tom báseň. Nahý. V posteli. Není to metafora - fakt jsem byl nahý. Protože oblečení je největší lež, do které se každé ráno oblékáme.

Opravdové okamžiky si nehrají na povrchnost.
Přirozenost prdnutí spočívá v úlevě t ě l e s n o s t i.   V práci zadržuji břicho, abych dodržel

Napsal jsem báseň o katovi, který musí popravit vlastního otce. Není to příjemné čtení. Je to syrové, brutální. Protože smrt nevoní po růžích. A některé rány se nikdy nezahojí.

          Vcházím do šatny.
          Všechno tu páchne po sračkách.
          Vždycky tu někdo něco posere!                     Déšť tu

Svou báseň s prvky křesťanské symboliky prolnuté s mytologickými motivy jsem se snažil napsat jinak, než je běžné, protože jsem věděl, že je to příliš omýlané téma. Jde mi v ní o zachycení pocitu viny, opuštění a duchovní prázdnoty skrze neotřelé obrazy.

Hvězdy zavřely oči,
když jsem jim nabídl dubnový déšť. ∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿∿                Z pavučin sbírají střepy mrtvého rána,
       

Před padesáti miliony let uvízl hmyz v kapce pryskyřice.

======================================                                                         Pro Tebe, Albo                              I.     

Intimní lyrika o setkání s hlubokou bolestí druhého člověka.

viděl jsem oči
a v nich moře
tak bylo hluboké
a tak smutné
~
v papírové lodičce ve tvaru srdce
plula jsi v zákrytu své d

Tato báseň uchovává vzpomínku na poslední dotek milovaného člověka.

Milí čtenáři, dovolte mi podělit se s vámi o něco vzácného a intimního – o zrození této básně. (ukázky tvoření najdete pod básní) Často se mě ptáte,

O samotě. O setkání. O loučení. O dvou lidech, kteří se na chvíli najdou v temnotě tohoto světa. Báseň pro každého, kdo ví, jaké to je milovat někoho, koho nemůžeme udržet.

jsem milenec noci
vibruji po hvězdách
po galaxiích
sešlapuji temnotu
nekonečných prostorů
ztracených částic
~
mezi

Ty Jsi TO

na odvrácené straně Himaláje sedí muž ve stínu oči zavřené v každém nádechu klíč ~ zapomněl své jméno v zasněžené krajině kde tisíc let nese ví

Za život člověk napíše docela dost básní, ale občas se stane, že jednu z nich máte raději než ty ostatní. Toto je jedna z nich. Báseň, kterou mám opravdu moc rád. Když jsem ji psal, měl jsem až bytostný pocit, že ji píše má duše. V této básni jsem já sám.

v dešti hrají
na listy
barevné tóny
aby nikdo
nebyl
sám
...
déšť je malíř
co kapkou maluje
svůj tajemný s

Milované ženě… Je mi líto Peťko, že Jsi ztratila víru v naši Lásku. Budu na Tebe čekat celý život.

z každého květu píšu báseň
z kalíšků veršů
ukládám je v sen
pro příští milování
…
světlo svléká stíny duše
mraky plují p

Neschvaluji násilí - mlácení ženy v textu je metaforou, byť znepokojivou.Chtěl jsem s ní vyjádřit rituální exorcismus. Akt násilí měl být metaforou pro rituální vyhnání démona a očištění se od hříchu. Je to symbolický boj s vnitřními démony a pokušeními.

Ležel jsem na posteli a prohlížel si jednu z Drtikolových fotografií. Byl to portrét ženy uvězněný v umělcově tvůrčí duši. Jako Bůh jsem tu ženu v

Jako barevné listí
rozsvíceného rána
směješ se stále stejně,
zarytá v kůře času
zarostlých vzpomínek
ve tvaru srdce. Ještě

S nejhlubší úctou a pokorou vám předkládám toto dílo, které není pouhým plodem fantazie, ale nese v sobě skutečné střípky duše velmi mladé dívky. Do svých veršů jsem s největší péčí vetkal některá její slova z autentického dopisu na rozloučenou...

... jenž kdysi plynul z pera dívky stojící na prahu věčnosti. Pečlivě jsem vybral jen několik fragmentů z jejích posledních myšlenek a propojil je se

"Před ústím, které nazýváte Hérakleovy sloupy, byl ostrov, větší než Libye a Asie dohromady." (Platón. Timaios.24e.)

Atlantido, perlo v hlubinách snící,
ve věčném tichu moří spočíváš,
tvé hvězdné mapy v lůně planou,
skrz závoj mlžný prosvítá tvůj jas.<