Výběr autora ArpixTalker

  Vzpomněl jsem si na jedno místo. Odjížděl jsem odtamtud za zkušeností Nevím kde je ale bylo tam čisto. Zmizelo v neurčitu s dospělostí   Mám c

Linka   Je tenká linie mezi štěstím a tím co si namlouváš. Je zranitelná duše zcela obnažená. I když barikádu postavíš. Sfoukne ji vánek zcela nez

Vyzvu Tě má milá na tanec. Vstaň z toho kouta a ukaž se sálu. Šaty máš strhané a oči povadlé. Jaká jsi “spanilá”. Mrtvá a unylá. Líce máš pod lede

Seděl jsem v pokoji. Praskání krbu, v polospánku, bylo mi společností. Mihotavé plameny štípaného dubu, jenž s popelem odcházel na věčnosti. Seděl

Stál kovář ve své kovárně. Jen papír a tužka.  Myšlenky. Bil do nich těžkou palicí. Až létaly jiskry zářící A vzplály na temné obloze. Lodivodům

Leželo na stole zelené pero,
s náplní ideí a témat básní.
Leželo, čekalo na

Několik veršů o té samozvané potvoře..

Poslouchám jak moje srdce bije Zas je tu. Mrcha insomnie. Přelétavá, neodbytná děvka. Vkradla se do noci. Tiše a zlehka   Za tónů britského rock-

Hořela na stole vysoká svíce. Vosk kapal směle na dřevěnou desku. Přetékal drze své železné lůžko až do dřeva vepsal lesklou cestu.   Hořela svíc

  Ležel jsem v březnu na lavičce. Oči jsem přivíral před lampou. Její svit slepil moje zraky. Vůkol mě vysoké paneláky V parku. Po týdenní špičce

Vítr šumí v listech vrby. Rozbíjí se ve větvích. Chodíval jsem kdysi tudy. Sedával jsem vedle kmenu. U potoka u kamenů a přemýšlel o očích.   O

Co by měl básník vyprávět. Když už mu není malý svět? Zřídlo je vyschlé a oněmnění uvrhá múzy v zapomění.   Múzy jak dámy v hotelu. Zvou oknem k

Byl v jednom místě škaredý kout. Jen prach a světla že bys pohledala. Jak splihlá duše v prostřed šera. V květníku rozbitém rostlina stála.   Lis