Výběr autora ArpixTalker

Četl jsem si večer Fausta a zase mě to inspirovalo k malému dílku. Nemůže se rovnat ale snad stojí za přečtení.

Zmrzlé je zřídlo slov a veršů. Jen krkavců hejno v zimním kraji. Létavše kol sotva zakrákají, Když tužka dře hrotem bílý papír. Tuha se leskne jak

Zima se k lásce nehodí. Slunce je studené, dlouze spí. Skřivani u střech schoulení, Šetří se, čekají na paprsky. Paprsků jsou jen malé hrstky a m

Ej, padala hvězda k zemi a ty jsi ji viděla. Ty si se mi má panenko odjakživa líbila. Ti si moje děvče milé jako třešeň v sadě. Na tebe si myslívám

Jsem to jenom já, nebo jste v tom taky?
Vidím jenom já těžký černý mraky?
Vidím jenom já mechanické straky?
Copak se jen já bojím ná

Taková impresionistická blbina

Chodíval jsem kolem domu ranní ulicí, když slunce teprve dávalo najevo rozbřesk. Věštil ho i kříž věže a jeho zlatý odlesk.   Za roh kolem stromu

  Vzpomněl jsem si na jedno místo. Odjížděl jsem odtamtud za zkušeností Nevím kde je ale bylo tam čisto. Zmizelo v neurčitu s dospělostí   Mám c

Linka   Je tenká linie mezi štěstím a tím co si namlouváš. Je zranitelná duše zcela obnažená. I když barikádu postavíš. Sfoukne ji vánek zcela nez

Vyzvu Tě má milá na tanec. Vstaň z toho kouta a ukaž se sálu. Šaty máš strhané a oči povadlé. Jaká jsi “spanilá”. Mrtvá a unylá. Líce máš pod lede

Seděl jsem v pokoji. Praskání krbu, v polospánku, bylo mi společností. Mihotavé plameny štípaného dubu, jenž s popelem odcházel na věčnosti. Seděl

Stál kovář ve své kovárně. Jen papír a tužka.  Myšlenky. Bil do nich těžkou palicí. Až létaly jiskry zářící A vzplály na temné obloze. Lodivodům

Leželo na stole zelené pero,
s náplní ideí a témat básní.
Leželo, čekalo na

Několik veršů o té samozvané potvoře..

Poslouchám jak moje srdce bije Zas je tu. Mrcha insomnie. Přelétavá, neodbytná děvka. Vkradla se do noci. Tiše a zlehka   Za tónů britského rock-

Hořela na stole vysoká svíce. Vosk kapal směle na dřevěnou desku. Přetékal drze své železné lůžko až do dřeva vepsal lesklou cestu.   Hořela svíc

  Ležel jsem v březnu na lavičce. Oči jsem přivíral před lampou. Její svit slepil moje zraky. Vůkol mě vysoké paneláky V parku. Po týdenní špičce

Vítr šumí v listech vrby. Rozbíjí se ve větvích. Chodíval jsem kdysi tudy. Sedával jsem vedle kmenu. U potoka u kamenů a přemýšlel o očích.   O

Co by měl básník vyprávět. Když už mu není malý svět? Zřídlo je vyschlé a oněmnění uvrhá múzy v zapomění.   Múzy jak dámy v hotelu. Zvou oknem k

Byl v jednom místě škaredý kout. Jen prach a světla že bys pohledala. Jak splihlá duše v prostřed šera. V květníku rozbitém rostlina stála.   Lis