Návštěvnost
Díla autora Hanuš
Nalezeno 247 záznamů. Zobrazuji 101-120.
Já vím, že lhát mi budeš dál, že o lásku se budeš rvát, jako smečka vlků, tam u ohňů, za soumraku, v té chvíli chci tě hřát, Já vím, že mě zbavíš otěží, láska je jediná na čem záleží, po ní toužím dál, když můj život ztroskotal.
Říkají ti Jezebel,jsi ten touhy plamen sám, co šlehá výš a dusí cit a pak štípe jako bič, s grácii ve středu skrytých identit,a to je důvod, proč krásu tvou nemůžou pochopit, ani tentokrát, ani jedinkrát...
Už vím kdo jsem, nadšený ani trochu nejsem, jsem ten kdo láskou hoří, a jako list papíru s ní shoří, na popel a cár, co ve spirále větru krouží dál, klidně znovu a sám, protože konvenční odmítám. Už vím, kdo jsem, úplně čistý z daleka nejsem...
Ráno když má milá sladce vstáváš, dráp už zatíná, ta všedypřítomná co našeptává, že peklem je každá vteřina. Ta zvláštní snědá žena, tetováním ozdobená, ta zvláštní snědá žena, ve které morálka je dávno prolomená a padá do nevědomí níž...
Bez protestů, se všemu podvolím, když pod kůží tě mám, když reálné nevnímám, budeš v mých žilách dál? teď když já se všeho vzdal, Ty má královno,lásky a nečekaných obratů a těsně propletených psychodramatů...
Pád podél holých stěn, vstát stěží zvládnu jen a tak se plazím dál řekou ostrých skel, můžou za to tvoje rty, tak nevinný i prokletý, škoda, že jazyk dřevěný mám, jestli křičím nebo mlčím, stejně to nevnímám...
hudební text s odkazem křesťanské mystiky.
Výbušná jako petrolej a střelný prach, nebezpečná jako na burzách finanční krach, ona je cukrem posypaný dynamit,a já blázen z ní chci znovu pít....
Jako sochy v zámeckém parku, jdeme k sobě blíž při letním vánku,to milosrdná je tma na sváteho Jana je krásná a čarovná. Já ten mučedník citů a ty slepé rameno touhy, bez kterých dějiny lásky zůstanou prázdný a hloupý...
Čekám na první slyšení, Já Váš gangster v plném rozlišení, barev a stínů, ve jménu lásky a zločinů. S lehkostí chtěl jsem žít se soucitem neškodit, ale můj svár, žalobce nemůže pochopit...
Dnes necítím chlad, spíš silný žár, když na ledových krách, bosý proplouvám, Poprvé mizí strach, radost mám, i když na těch krách, vypršel čas a přišel pád. Pád i zvláštní zrod....
Odjistila v sobě dynamit, tak tu sílu zkuste pochopit, když na rozcestí stojí rozum a cit, jen čistou něhou, ji můžete zastavit..Nesuďte už víc Lásku mou, pro ten zvláštní žár, co čistém svědomí, zatmění způsobí,až spálí všechno co má, na popel i prach..
I když jsi odjela, Tvá aura mi zůstala, Zapomínám na čas,ve kterém já jsem pouhý host, když tu se mnou dýcháš minulou přítomnost. Tvá aura mi zůstala, čistá, že zastaví tikot hodin a strojů chod, pluje kolem, ta elektrizující mlha, co houstne a...
Zůstávám, když bouře tvá sílí a všechno rozmetá na písek a prach, v dlaních mám, ozvěny nedávných chvílí, s tvým druhým já, soucítím, když neblahý je soumrak...
Trochu ztracená bývá ve svém světě, ledy hladí dál, prý ať v nich kvítí kvete, z louky celý lán, rudých vlčích máků, odkud já ji znám, tu dívku v šatech letních vánků?
Tajemná, jako luna, déšť a na kostele kříž, Překrásná, že kvůli ní v transu bdím, duše má nenachází klid, modlitbou se to nedá zastavit, jen v dlaních růží trn, půvab té dívky může pochopit a já to vím, hrad střežím..
Ze dna se odrazit, a hlavou strop prorazit, je lék, když se zasekl čas, v nás se zasekl čas, chci jako dým stoupat výš, i s tebou bývá kříž, já nejsem lhář, jen odkrývám, že mám druhou tvář, svoji druhou tvář..
Řeknu ti má milá, já jinou dávno mám, a chci ji vážně celou,už nemá cenu lhát, Já vím, má milá, je to velký šok, na spící tvář ti šlápnul zrůdný velemlok...
Nevíš, na čem tu vlastně záleží, tak zahoď se mnou prázdná závaží, když Luna bledne a řítí se do rána,přísahám, že Ona svou krásu rozdala ti sama, a ty klidně zůstáváš svá a nepoznaná...Buď mým zvláštním přeludem
Na baru začneme Jacka pít a kolem házet řeči medový, v tůních se oči utopí a lži nám snadno uvěříš, že já a ty jsme na stejný lodi, že láska nás vždycky hodně bolí