Nalezeno 245 záznamů. Zobrazuji 121-140.
vím, že tvoje rty, sladký i prokletý, mě na zem srazí, už brzy a navěky. Máš ten dar, vrátit déšť do pouště, když někdo jako já, se tvojí duší prokouše...
víš ta pravda je nám souzená, ta odvaha žít ti zlomí ramena a třeba i srdce a žádný chirurg to nití nezpraví, strach je falešný bezpráví, co tě užírá a poutá tvoje krásný hebký ruce....
Možná budeme hrát hru, co jsem s tebou hrával, tenkrát jsi byla Sabina a moc šancí já ti nedával, možná pro tvůj strach, který šaty strhával, že když anděl spí, Ďábel karty tajně rozdává...
Já jsem vítr a ty budeš tma hvězdami posetá, oblohou se zrcadlí ta naše hra a duše nespoutaná. Náš surf a diagnóza F, v šedým moři svítí zlatá žíla, k čemu jsou terapie? tady život na síle nabírá...
májový den soumrak v parku vítá, to když kámen na rtech soch sní, že láskou ožívá....
Mráz si venku hraje, do oken monogram nakreslí, a bílý sníh do rána neroztaje, ve stráni zůstává ležet tajemství. Jedné krásné dívky, která láskou dýchala...
zjevný blázen ve mě, se víc nebrání, jako věčný dítě chytá sněhové vločky do dlaní, Ty krásný chvíle, spolu ještě chytnem, zas naproti mi běžíš s tím plavým afgánským chrtem a k ránu voláš...
Láskyplné objetí, a dlaní po kabátu ji sjel, Ti dva nic neřeší, z čirého nebe blesk do nich sjel. Možná se chtěl ohlédnout, jeho rtům však nedá vydechnout, tak líbají se tu víc, bez riskování, by nebylo nic....
Ona ví, kde cesta končí a útes začíná, Ona je tvůj poslední nádech a nejasná vteřina, Ona je bouře, co bere světlo z majáků, Ona je vítr ve spirále z bodláků...
Hladíš moji dlaň s klidem dál, ležíme nazí a stoupáme bůhví kam, jako z ohně táhlý šedý dým, který já na sněhu zapálil a nikdo neví, co s tím, Já, já jsem bez zábran
Je to kvůli té mladé dámě, tu krásu z dávných mýtu známe, ona jde promenádou dál, pospíchám, abych ji do náručí vzal. Její hnědé vlasy a boky do všech směrů vlají, převhrnu s kávou stůl, dřív než ona celé davy.....
Do žil se vpila každá vteřina, v ní zlaté listí na zem padat začíná, a já tě v sobě mám. Vnímám čisté nebe, dýchám svěží vzduch, čas je pouhé nic a prázdný blud...
Svět je iluze a malý klam, pár hříchů a stojíme zas u jeho bran, já se vrátím třeba tisíckrát,s horečkou chci se kvůli tobě rvát
i bez pout mě snadno spoutáš, je to přesně tak, jak doufáš, i když s mými city bývá někdy kříž
Věčný lesk světa, to slíbit neumím, sám životem bloudím a v proudu řeky spím, a když teď z úst pára nahá v autě stoupá, pořád jsem to já, kdo ti Karoly rád naslouchá
Já nejsem tovární stroj, já potřebuju svůj zdroj, tvá malá bílá ňadra a klín, jsou ten spouštěč a větrný mlýn a Já padám, padám do víru tvých vůni a slzu někdy roním, když tě nemám, to zatínám pěst a spouštím středně velký děs kolem, dokud prsty nenajdu..
Obrazy morálky zkažený, já nechci dveře zavřený mít, Zkouším cigára, pití, extáze, nenacházím klid, na terapiích si musím lhát,lhát, že rád se mám, klidně si mě vymaž, konvenční lásku nehledám..
Brzdy kvílí, ve mě klid, všechno svaté si můžou vzít,líbám níž tvé bílé boky,zmámených křídel šum zní po celé roky, když mě nesou ze tmy do jiných sfér..
Až zemřu, chci ať má krev zmizí beze stop, chci součástí být těch dravých vod, co k oceánům míří. A cestou zbořím hráze o překot, a když se tu nic nezmění, vezmu s sebou i své běsnění...
Postupně mě zabijí ta zvláštní slast, už tě v žilách mám, veď mě dál a odhal nocí jas, chci vnímat i trpět bez zábran.