Výběr autora Laxx159

Popel ulehá v řasách
za vůně boje a potlesku,
zatímco Caesarova svíce
penetruje tmou –
aby se rozpukla
v předem nar

Ale prosím tebe
už nenatrháš
ze vzpomínek
květy slunečnic –
jen se podívej
jsi unaven
a nechceš nic víc <

Lidé jsou zvláštní druh
Tak třeba tuhle moje spolubydlící
začaly obtěžovat myši
Myši, které tomu místu říkaly domov
dávno

Jedna z mých nejintenzivnějších
vzpomínek na mou
první lásku

To bude tak druhá třída:
Sedíme u jejich rodičů

Umět psát poezii
a cítit poezii –
to jsou dvě rozdílné věci
Znám spoustu lidí
co dobrou báseň nikdy nenapíší,
al

Tak prozatím
už jsem vycucal
i sám sebe
V žilách sedá prach,
ženy se plazí pryč do ulice
skrze okno v koupelně

Skoro každý den zametám
tvé stopy

Stopy ve sněhu
k naší brance,
stopy v blátě
do naší ložnice,
stopy

A tak tu vedle sebe ležíme
jako dva neumyté talíře
na naleštěné lince,
jako dva bílé oblázky
pod hladinou potoka
<

Tak dlouho jsi nechal
své dveře otevřené
Tak dlouho jsi se snažil
ukolébat svým zpěvem
mořské panny ke spánku

„Jen pro dnešní noc
Potom odjedu
a už se nikdy neuvidíme,“
řekla a řasy se jí rozechvěly
jako louka pod kapkami rosy

Tak už odešla
z mých nervových zakončení
Ale že to trvalo
než myšlenku na ni vystřídal
další z řad mýtů, co připlul

Jo ten hořkosladký pocit
když ztrácíš kontrolu,
když se logika rozplyne
jako kapka deště v hlínu
a základy rozumu otřesou

Hare, hare
Krišna, krišna
Žlutý závoj
pochodují mezi mraky,
plazí se mezi spáry cihel
jako život, co povstal z hlín

Ve městě zamilovaných
U fontány milenců
z bílého mramoru
stojí se dlouhé fronty,
to aby mohli lidé vtisknout dlaní

Byli jsme kdesi u moře
Stín tvé ruky na mých ramenou
se třepotal v horkém oparu jako křídla dravce
Písčitá pláž obtékala bosá cho

Všude kolem nás
je poezie

Racek pochoduje promenádou
a hledá něco k snědku –
vidíš poezii

Námořníci

Má moc rád svojí práci
kráčí hrdě ve šlépějích svého otce
to prý byl velký muž
A taky hodně často křičí na svojí ženu
když

...

Podívej, všichni ti lidé kolem
vznáší se tu jako živoucí květiny
ovinutí ve vypraných prostěradlech
co voní j

Neprosím o moc
Snad jen doušek vody
z tvé studánky života,
snad jen na moment zahlédnout
co se skrývá za tvou oblohou,

Co to má být?

Ty mi ji sem sešleš

jako dary národů

jako pásek, co sedí na knoflík

jako vše