Výběr autora Laxx159

Ráno, když
jsme se probudili
jeden z nás
udělal snídani
A večer zůstal jsem
vzhůru vždycky
o něco déle

Chutnala jako život,
kůži měla v barvě kávy,
na boku malou pihu
a do ucha šeptla mi,
že celý večer na sobě
neměla p

Jak se daří, můj
starý příteli?
Řekli mi,
že prý máš ženu
a malého syna
A taky že jsi prodal
svůj temperový

Pozoroval jsem holuba
na vašem náměstí,
ten relikt staré doby,
jak do očí mi tupě hledí
Asi čekal na můj dopis
lásc

Nevíte někdo,
co tady ještě chce?
Jen naráží do zdí,
zuby z nich trhá omítku a
s falešným úsměvem
uráží sama sebe <

Popel ulehá v řasách
za vůně boje a potlesku,
zatímco Caesarova svíce
penetruje tmou
aby se rozpukla
v předem narýs

Ale prosím tebe
už nenatrháš
ze vzpomínek
květy slunečnic –
jen se podívej
jsi unaven
a nechceš nic víc <

Lidé jsou zvláštní druh
Tak třeba tuhle moje spolubydlící
začaly obtěžovat myši
Myši, které tomu místu říkaly domov
dávno

Jedna z mých nejintenzivnějších
vzpomínek na mou
první lásku

To bude tak druhá třída:
Sedíme u jejich rodičů

Umět psát poezii
a cítit poezii –
to jsou dvě rozdílné věci
Znám spoustu lidí
co dobrou báseň nikdy nenapíší,
al

Tak prozatím
už jsem vycucal
i sám sebe
V žilách sedá prach,
ženy se plazí pryč do ulice
skrze okno v koupelně

Skoro každý den zametám
tvé stopy

Stopy ve sněhu
k naší brance,
stopy v blátě
do naší ložnice,
stopy

A tak tu vedle sebe ležíme
jako dva neumyté talíře
na naleštěné lince,
jako dva bílé oblázky
pod hladinou potoka
<

Tak dlouho jsi nechal
své dveře otevřené
Tak dlouho jsi se snažil
ukolébat svým zpěvem
mořské panny ke spánku

„Jen pro dnešní noc
Potom odjedu
a už se nikdy neuvidíme,“
řekla a řasy se jí rozechvěly
jako louka pod kapkami rosy

Tak už odešla
z mých nervových zakončení
Ale že to trvalo
než myšlenku na ni vystřídal
další z řad mýtů, co připlul

Jo ten hořkosladký pocit
když ztrácíš kontrolu,
když se logika rozplyne
jako kapka deště v hlínu
a základy rozumu otřesou

Hare, hare
Krišna, krišna
Žlutý závoj
pochodují mezi mraky,
plazí se mezi spáry cihel
jako život, co povstal z hlín

Ve městě zamilovaných
U fontány milenců
z bílého mramoru
stojí se dlouhé fronty,
to aby mohli lidé vtisknout dlaní

Byli jsme kdesi u moře
Stín tvé ruky na mých ramenou
se třepotal v horkém oparu jako křídla dravce
Písčitá pláž obtékala bosá cho