Výběr autora travošlapka

Někdy se směju, i když to pálí,
jako když slunce taje v dálí.
Lidi mě vidí, jak běžím vpřed,
netuší, kolik mě bolí svět.

Byla jsi pro mě žena z jiného světa.
Nejen spoluhráčka.
Nejen autorita.
Byla jsi obraz síly v pohybu a něhy ve slovech.
<

Na začátku? Všechno cizí,
nebe bez barev, jen plné šedi.
Šla jsem studovat – ne ze snu,
spíš že se to tak nějak čeká v tomhle věk

Přišla jsi z dálky,
neznámá, tichá –
já z kraje, ty z jiného světa,
a mezi námi stůl a rok mlčení.

Ale ve druháku

Vyrostla v putyce pod výčepem snů,
kde pivo voní jak domov bez stěn.
Děda mě učil, že fotbal je klíč —
když běžíš za míčem, nemys

Hospoda U Dědy, kachličky šedý,
pach utopenců, smíchy i bědy.
Vyrůstala jsem tam – mezi rumem a pivem,
děda mi říkal: „Tohle je s