Výběr autora travošlapka

Dnes složila jsem hlavu tátovi do dlaní,
jak dítě, který v sobě dusí příběh na přání.
A řekla jsem mu pravdu, co mě srdcem drtí:

Poslední dobou v sobě nosím zvláštní stín,
tak tichý, že ho přehlédneš, ale já ho cítím každý den i čin.
Je to jen šepot, ne bouře, ne z

Nalévám mu panáka, ruce má jak stín,
a v očích prázdno, co znám až moc.
Říká: „Jen jeden, holka, den byl zas zlej,“
a já vím, že

Zas jsi tam stála — jak by nic,
jen úsměv, slova, tichý klid.
Já ztrácela se v každém gestu,
a v srdci znovu cítila list,

Na trávníku zas píšťalka zní,
všichni jdou vpřed — zas ten náš sen.
Já v kopačkách váhu světa mám,
a v hlavě tisíc cizích žen.

Dnes po škole jsem šla ven,
na místo, kde měl začít sen.
Tam, kde jsme se měly sejít,
kde se měl svět na chvíli změnit.
<

Děda měl ruce jak z dubu a hlas jak prasklý špunt,
vždycky říkal: „Hlavně nalej srdcem, ne jen pro účetní punt.“
Hospoda byla jeho svět

Když píšu ti o bouři, co v srdci mám,
čekám, že v odpovědi najdu tvůj chrám.
Místo slov, co by hřála jak plamen v dlani,
vidím je

Někdy se směju, i když to pálí,
jako když slunce taje v dálí.
Lidi mě vidí, jak běžím vpřed,
netuší, kolik mě bolí svět.

Byla jsi pro mě žena z jiného světa.
Nejen spoluhráčka.
Nejen autorita.
Byla jsi obraz síly v pohybu a něhy ve slovech.
<

Na začátku? Všechno cizí,
nebe bez barev, jen plné šedi.
Šla jsem studovat – ne ze snu,
spíš že se to tak nějak čeká v tomhle věk

Přišla jsi z dálky,
neznámá, tichá –
já z kraje, ty z jiného světa,
a mezi námi stůl a rok mlčení.

Ale ve druháku

Vyrostla v putyce pod výčepem snů,
kde pivo voní jak domov bez stěn.
Děda mě učil, že fotbal je klíč —
když běžíš za míčem, nemys

Hospoda U Dědy, kachličky šedý,
pach utopenců, smíchy i bědy.
Vyrůstala jsem tam – mezi rumem a pivem,
děda mi říkal: „Tohle je s