Výběr autora Ophelia81

hranice mezi amatérismem a láskou
prostor smršťující a napínající tělo zvířete
srdíčko, dýchavičná krev, plné žaludky
a každý

Představuji si, jak moře klouže po
tvářích bez tvaru, rozumu, hlasu.
Čas se zastavuje, právě když tě držím,
kluzké memento vyp

Každou noc psi hlídají tělo
které jsem opustila
Někdy je držíš za tlamu
otíráš sliny do kalhot
mlčenlivě prosíš, abych tě

Nebyli jsme svoji, jen cizí řeka pronikala stíny.
Cítila jsem objetí, to jen vzduch obléhal tělo
a já se nebránila. Mokré ruce tisknou k

Zapálili oheň. Škrtli o mé slovo a hoří svět.
Nikdo si nevšiml šedavého mraku – padající
nebe tichého prachu.

Zapálili oh

Přicházím k sobě. Těžké vlhkosti
rozprostírají se krajinou, zatínají
most do řeky, když jdu kolem. Světlo
ční ostře, trhá noc

Změněný prostor. Třísky se loudají k srdci,
zakousnutá tíže. Bosý dotek dřevnaté dlaně,
dýcháme, zastavujeme. Když mě svlékáš,
na

Někdy se slyším křičet
jako když vážce křupne vaz
kmitne se oko jako stín
a slina nebo slza steče do trávy

Ta začn

Přibíjím tě vlastním slovem
Pranýř člověka, který zapomněl
musí zapomenout, kudy vede
dohasínající metrika
Zpředmětňuješ s

Lhostejné procházení pod okny. Nic se neděje.
Nic, co by zvedlo balkony a mrštilo je do tváří
lidí. Stěny domů se zelenají, omítka sotva

A pak to rozeznělo postroje –
že za tmou něco je!
I kdyby bylo
zníme hluše
za vlastním stínem?
Sestupování je jako

Miluju tvé boky, světlo se přes ně přelévá
vsakuje do živých otvorů
Malé tělíčko hmyzu slisované stranami básní
Rozněcoval jsi sl

To ještě měli divné oči, osahávali své zuby,
ostře do nitra, vidličky v záňadří a čerstvé
omáčky bublaly na počest blikající hvězdy.

Něco toužebně očekávaného odrážíš
v zorničkách. Cloníš světlo, aby
nebylo příliš, a já si beru kus tmy
na rukáv. Čenicháme sny,

Slyšela jsem Tě. Protékals mi uchem a zasekl
se tlapkami. Lovila jsem rozpáraný čas,
lezla prasklými švy jako kočka. Na slově

Nemožně tichý život zaběhl do slepé uličky
A přitom jinde zhasnutá světla v ještě teplém
rámu dychtí po uzmutí
Zatažená noc spřá

Napínáme, až praštíme
soucitem k vymknutosti
jakés manýře
nebo člověku, chceš-li
můžeš mě trpět do úsvitu
a já

Nejsem nic než ztracené slovo
zpovykaná noc
kalhoty na půl žerdi
brodí ticho
Slyšíš mě, jak odbíjím každou hodinu

Jsme spolu. Děsíš mě svitem vlastního těla
Prostrkuješ mě dveřmi. Oblečeš mě do tepla
a přikládáš. Jako by bát se byla volba
N

Nevzpomínám si. Nebe chroustalo čerstvé slunce
na ostré paprsky. Překročila jsem zbytky postele
a usnula na prahu. Cíp vlasů ještě u T