Návštěvnost
Básně autora Hanuš
Nalezeno 234 záznamů. Zobrazuji 201-220.
podívej, duha zdobí deště cár, padají níž a na dlani je mám, ta souhra živlů, která nezná klid, tu krásu v duši své já chci dlouho s Tebou mít
Báseň o smrti, nicotě a proměně...
I´ve lost myself, gliding high in the air, with peace of mind but some kind of despair, The sweetest pleasure I‘ve taken from that kiss, the innocent print that burns on my lips
Až mě probudíš, ze snu o zlých márách, pocit budu mít, že svět má rána krásná. Někdy ztracený, bývám v prázdné síni, ani netuším, že rád sebe trýzním..
Tak se ptám, Kdo tu víří prach? kdo pod kameny mě budí a nenechá dál spát? kdo mi bere můj klid? tam dole, dole v mohylách? Těžké je otevřít ve tmě oči, písek v přesýpacích hodinách každého děsí...
Ráno když má milá sladce vstáváš, dráp už zatíná, ta všedypřítomná co našeptává, že peklem je každá vteřina. Ta zvláštní snědá žena, tetováním ozdobená, ta zvláštní snědá žena, ve které morálka je dávno prolomená a padá do nevědomí níž...
Život tvůj, ta rozečtená kniha, má víc než tisíc stran, volám stůj, když nocí zvoní hrana, tvé kroky rozpoznám
písňový text o temné dynamice traumatu a autonomního komplexu.
Každou tíhou dá se nějak hnout, my dva máme nočním mořem plout, ať se stane vše, co stát se má, ať našim světem vládne ta láska osudová
báseň nebo i text, psaný alternativně, z pohledu očí ze záhrobí..Ale třeba by to tak mohlo vážně být
Říkají ti Jezebel,jsi ten touhy plamen sám, co šlehá výš a dusí cit a pak štípe jako bič, s grácii ve středu skrytých identit,a to je důvod, proč krásu tvou nemůžou pochopit, ani tentokrát, ani jedinkrát...
Jsem černou labutí, perutě rozpínám, a smečkou vlků, drápy zatínám, v bouři list, táhneš mě nahou krajinou, po deštích dál, vedeš mě rozkvetlou zahradou.
There is a wolf inside of my heart, When the full moon is shining, It could tear your dress apart, I can hear you sighing, Let me dive into your dreams, I want to blurr them into one, Then I will surrender in peace, I am not having fun
Teď mnou bloudíš v zajetí bílých stěn, a já vzdám se půvabu krásných dívek a žen, v lánech zlatých klasů chci dál s tebou stát, a vnímat život a vše, co nám chce dát
Bosou můžeš mě klidně vést, dál tou ulicí s průzory nočních měst,a žádné loučení, vím, jsme si souzení...
Postupně mě zabijí ta zvláštní slast, už tě v žilách mám, veď mě dál a odhal nocí jas, chci vnímat i trpět bez zábran.
S lehkostí jen tančit, zbořit vitráž barevných skel, zažít ten pocit,to mámení našich dvou těl, jednou křídla ptáků v nás nechají jen dlouhý stín, dál tu budu stát, na známých adresách zabloudím
V duši šrám, těch ran se dotýkám, s tebou vím, že s lehkostí žiju a nicotě unikám
Tvář tvá, ta nedá se splést, za ní rád, já nechám se vést, tu noc, která má perutě z havraních per, tvou krásou zmámený, já zase jsem.
Spánkem znavená jsou ta křehká motýlí křídla To láska smí být do všech pádů skloňována