Návštěvnost
Básně autora grázlík
Nalezeno 321 záznamů. Zobrazuji 161-180.
Po ránu v koupelně, dobře už je, jen se občas zasteskne.
Rána jak se to veme, v srdci jak díra po granátu a nebo ta slunečná, jestli to dobře chápu. A pak taky ta do stolu, že už je toho dost, že člověk stěží si v bolu, najde radost. Utíkám a běžím, že bude líp věřím.
Prý smím Tě ráda míti dál šeptalo mi mé srdíčko, jen nesmím už Tě milovat a když tak jenom maličko.
Chceš zahraju Ti symfonii, pak poznáš lásko jestli žiji, budu Ti hrát noc celou. Chceš zahraju Ti jako cvrček, zpívat Ti píseň bude krček, že chtěla bych být s Tebou.
Chvíli jsem si myslela, že si někdo jiný, krásně jsem Tě viděla přes obroučku brýlí, teď však koukám za střízliva, co jsi vlastně zač, nemá pro Tě miláčku smysl ronit pláč.
Protři si oči a umyj si tváře, to až to přijde zase a budeš hledat světlý chvilky v tom dnes zmařeným čase, bylo to hezký někdy taky a pak už jenom smutný, avšak pro život jsou i černý mraky potřebný a nutný.
Přelezu žebřík z minulosti a podívám se na zítřek, zbyly jen střípky po radosti, zmizela slůvka co jsi řekl. A tak se učím zase znova, jít dál a neotáčet hlavu, někdy to bývá lehká škola, někdy v tom pěkně plavu.
Zas pro Tě uliju slz pár z přeplněného džbánu, snad večer než-li půjdu spát anebo možná k ránu. Pak ve snu překonám bariéru mlčení co stojí mezi náma a do ticha Ti zašeptám, že mám Tě pořád ráda.
Přícházíš a mizíš zas, neohřeješ si ruce, paty a já se po tisící ptám, proč zrovna já a proč zrovna Ty?
Natrhala jsem kopretiny a dala si je do vázy, byly pro moje srdce smutné, ať už mu nikdy nescházíš. Natrhala jsem petrklíče a dala Ti si je na stolek, jsou pro mé srdce, když je smutné a bys mu lásko zase řekl.
Uteklo to jako voda, vloni jsem bez Tebe nedokázala žít, však nepřišla nám šťastná náhoda a nenavlékli jsme niť. Teď s jinou spojíš život svůj, nechť šťastný je a krásný a láska ve Tvém srdíčku Ti nenatropí vrásky.
Loučím se s Tebou na tisíc způsobů, já měla jsem Tě ráda, však naše láska zmizela a nemám ani kamaráda. Možná že čas dá a změním svoje slova, zvovu si třeba pár slov povíme, život jde dál, Ty tam, já tady, co bude zítra nevíme.
Pokolikáté už, doufám, že naposledy dnes, loudám se krajinou rozloučení a říkám si, zas naposled. Zapomenu zkrátka musím, jít dál ač do neznáma, přehoupnou se navždy přesto, že mívala jsem Tě ráda.
Pohár změny a dalšího kroku, pro mě a pro Tebe místo zlatavého moku, pro mě, že zase půjdu dál a pro Tebe, aby Tvůj život za to stál. Nehledej mě, nejsem tady, nechci slyšet Tvoje rady, srdíčko mé už Tvoje není, musí přijít zapomnění.
Tak vem si kousek z mýho snu, ukroj ho jak kus koláče, když dneska večer nezhasnu, tak srdíčko se rozpláče. Co čeká nás, mě a Tebe, dnes už se nezeptáš, Ty seš tam a já zas tady a zůstali jsme každý zvlášt.
Až jí potkáte v lese v parku a bude zas hrát divadlo, o tom, jak strašně moc je sama a jak zle to s ní dopadlo, nevěřte jí ty její keci a domů si jí neberte, je to samota zlá přeci, radši se od plic zasmějte.
Nakreslím Ti na paletu, mraky, slunce, duhu, možná že se trochu spletu, ale zas dál pujdu. Vidíš v dálce slunce svítí, už ho cítím na dlani, na louce zas roste kvítí, přišlo nový svítání.
Nakupuju ve svym krámu radost,smutek,náladu,snad tam najdu to,co hledám,když to trochu přehrabu. Přijďte taky lidičky,na všechno lék mají,všelijaké mastičky,tajně prodávají. Na smutky i na duši,maj náplast a fáče,zalepíme srdíčka a bude míň pláče.
Zabalila jsem Ti batoh, kufr i tu tašku, nezapomeň si k tomu vzít zahřívací flašku. Běž si, utíkej si někam, nebudu Tě honit, zahřeje Tě možná deka, tak nač slzy ronit. Naše láska byly slepá a neměla smysl, jako černá izolepa, zalepila mysl.
Říkali, že na předměstí, stojí krámek se štěstím, tak jsem tam hned běžela, že si kousek koupim. Byla to však pověra, co běžela náměstím, pro lidičky skoupý. Deset deka za kačku, k tomu jednu žvýkačku, kus cukrový vaty, běžte honem taky.