Básně autora Hanuš
Nalezeno 248 záznamů. Zobrazuji 221-240.
Vlnobití našich těl, neznám víc, co ctít bych měl, rozmazané do všech stran, ztrácím sílu ostrých hran.
Nebe mám zas o kousek blíž, když do deky schoulená v koutě spíš, tmu protíná kotouč světla z majáků a sílu má jak souhra kroků vojáků
Ticho zamyká obzor, Nebe padá níž, Dlaně tvé do mých zapadnou, Co dál se stane, možná víš?
Všechno krásný s tebou, na prstech znovu sčítám, jak běžíš loukou a já volně dýchám,potom tvář svou do skel růží více neskrývám
Víš mnohokrát, Já snil v noci o tvé kráse, chci si lhát, že do Tebe nejsem blázen
Na semaforu byla čevená, my dělali věci, co jiní nedělají, své rty na tvé jsem přiložil, tu chvíli čekání krásně využil
Ledový je sál, když bruslíme v ozvěnách, to jen čas odtéká dál po stěnách, mrazem vadnou květy, co v sobě mám
Can´t you see? Vivien? I am walking lonely in the rain, I just can´t believe that all is in vain
On a voyage through your heart, we face a dark night, the wind is blowing in our sail, listening to the waves, we´ve no reason to fail
V plameni žáru věčných milenců, láska nám spojí ústa do věnců,a lánem vlčích máků s Tebou jít, zase mám odvahu žít
Tak blízko Tě mám, že na srdce Ti dýchám, a ticho kolem říká víc, slova prázdná, nezmůžou nic
We entered the world of sacred lovers, beauty within it always discovers
Nothing helped me at all, Closed behind a heavy door, Exhausted, falling down on the floor
Divoké vášně, pořád je hlídaš? teď piješ z poháru zapomnění, jsi na řadě pokerový karty mícháš
Zvony ve věži zvoní, prý je to hlas loučení, trochu mě bolí, ten pocit, že musíme jít
Když v poli zlatých klasů, vítr z bouří do nás sáhl, zmámeni pro tu krásu
Až naše pohledy spočinou,touha zrcadlí víc s každou vteřinou
Poslední den včerejšího člověka
Tváře z kalných podob, ve svém nitru objevil, co spatřil v zrcadle nahém
Padám do slepých kolejí, otevírám staré rány, dnes to nebolí
Královno mého srdce, podávám Ti svoje ruce a Ty mě táhneš na tenký led
