Díla autora Hanuš
Nalezeno 248 záznamů. Zobrazuji 181-200.
Možná, že víc věřím, na nekonečno z proudu vteřin, máš mě dál ve své moci, žár slunce pod kůži se vrací
Jdu dál z těžkých pastí a ledových krust, zbaven všech pout, dlaně mé teď ve svých drž a prosím nepusť, všechno nech volně plout
You´ve taken me to an island where only ice and snow I can see
Jako sochy v zámeckém parku, jdeme k sobě blíž při letním vánku,to milosrdná je tma na sváteho Jana je krásná a čarovná. Já ten mučedník citů a ty slepé rameno touhy, bez kterých dějiny lásky zůstanou prázdný a hloupý...
In the silence of my heart, I am standing naked, risking another slide, by going deeper where my emotions never end, Is that love, which has always been meant?
Osudný den, vnímám chladný stín, chci zbavit se všech pout, pár věci podotknout, poprvé vím, že polomrtvý jsem a uprostřed života spím
pomalý písňový text s existenciální tématikou lásky
Poslední den včerejšího člověka
Tváře z kalných podob, ve svém nitru objevil, co spatřil v zrcadle nahém
Až naše pohledy spočinou,touha zrcadlí víc s každou vteřinou
All your beauty within, People are bound to give in, Until they uncover, Your obsession of being a perfect lover, And all your swimmning in the river of sins before you were....
Nebe mám zas o kousek blíž, když do deky schoulená v koutě spíš, tmu protíná kotouč světla z majáků a sílu má jak souhra kroků vojáků
Neznámí milenci v dešťi (odpověď na Sinatru)
Na piáno chci ti hrát, když noc se ztrácí, řeknu akorát,že smutek nesnáším,tou ulicí šel jsem rád,letní déšť smáčel mi kabát
Ona ví, kde cesta končí a útes začíná, Ona je tvůj poslední nádech a nejasná vteřina, Ona je bouře, co bere světlo z majáků, Ona je vítr ve spirále z bodláků...
Ticho se láme v půli němých vět
Věřím míň a míň, Teď víra ve mě narůstá, Když průrvou šedých mraků, Chladný slunce prosvítá, A vlny se lámou o skály, My dva tu stát zůstaly, Jenom Ty a Já, A chvíle záhadná....
Cítím, jak mě láska mění, jak ve mě dýchá ta svěží síla z pralesů, ta láska je jako rozvodněná řeka, a kouzlo má, jak letní vítr, co v polích prstem kreslí do klasů.
Dýchej ve mě dál, vezmi si mnohem víc, i já chci všechno nebo nic, musí to tak být, až dohoří plamen, rozhostí se klid, v nás
Déšť,na zázrak se mnou věř, Déšť,v jednom rytmu je náš tep, Déšť, bere nám ze rtů dech
Vlnobití našich těl, neznám víc, co ctít bych měl, rozmazané do všech stran, ztrácím sílu ostrých hran.
Touha v nás, ta láva v kráteru schovaná, přijde zas, dřív než se noc loučit začíná
Jako slunce vstává z tůní očích tvých a všechny tóny nechá tělem rozeznít. Hebkou náplast na rány nalepí, a dávný šřámý zlý nechá v prázdno odeznít. Dálky vůbec nevnímá,ze zimy vchází bosá žárem do léta.