Návštěvnost
Díla autora Hanuš
Nalezeno 248 záznamů. Zobrazuji 121-140.
Zbavím se posledních pout, když bílé páry v nebi hynou, najdu své duše ztracený kout a labutě s hladinou v tichu splynou
Pouze silný déšť, co padá oblohou, mě nasytí, ryzí intenzitou, všechny póry mé kůže, pro mě není zlý, jako pro vás jsou, trny plané růže
(Básně » Horrorové, krvavé, strašidelné, tajemné, záhadné)
V údolí stínu bdí velký had, V zemi, kde žár střídá chlad, Tam duše má chodí spát, Neznámý had tělem otáčí, Hlídá svůj poklad. Možná je daleko, Možná je na dosah......
I am walking the last mile to the universe, I want to put things right, I want to see the sense.
Byl to sen nebo se mi to stalo? na terapii ptám se mnohokrát, city hoří a paměť slouží tak málo, pro krásu žen je snadné i nespoutaně lhát
There is the only leaf on the tree, and it keeps falling into me, I can see its beauty within, something I am pleased to give in, some dry holes and little veins, pulsing for me in the cold sun today...
Prostor,čas v rozmazaných konturách, Otáčí nás jak zrnko v ruletách, V neznámých planetách skryl se náš svět, Oheň sílí,svírá jej mráz a věčný led
žádné zítra, jenom teď, hejno racků krouží nad štítem střech, stačí říct jen pár slov místo dlouhých vět, být Ikarem riskoval bych pád, s pokorou, s vděčností, pro tebe, rád
Ať srdce mé bije jako zvon, a svěží vítr z hor mě žene dál, víš, tam kde se řeka do moří vlévá, tam kde se tančí a roste vinná réva, tam žít já věčně budu dál
Tenkrát plamen dohořel, V mém zajetí z holých stěn, Ten havran ve svých proměnách, Zemí prázdnou jsem šel, A strach v sobě měl, Do duše mi někdo sáhl
Mráz si venku hraje, do oken monogram nakreslí, a bílý sníh do rána neroztaje, ve stráni zůstává ležet tajemství. Jedné krásné dívky, která láskou dýchala...
Hladíš moji dlaň s klidem dál, ležíme nazí a stoupáme bůhví kam, jako z ohně táhlý šedý dým, který já na sněhu zapálil a nikdo neví, co s tím, Já, já jsem bez zábran
Pád podél holých stěn, vstát stěží zvládnu jen a tak se plazím dál řekou ostrých skel, můžou za to tvoje rty, tak nevinný i prokletý, škoda, že jazyk dřevěný mám, jestli křičím nebo mlčím, stejně to nevnímám...
Vidím silulety, Tančí na stráních, V opíjení se životem, Nic jim nebrání, Jak skvostně jemný mají šat, To se mi nemůže jenom zdát, To musí svatou pravdou být, I tou malou lží, ve který chci tě mít. Čím zlomit, čím to zlomit mám, Tu krásu kolem..
Královno mého srdce, podávám Ti svoje ruce a Ty mě táhneš na tenký led
Pevný mříže na oknech, beznaděj ve čtyřech zdech, a svět se točí dál. Jako vzdušný vír, Všechno o ní vím, Žije 15 nových životů.....
Na semaforu byla čevená, my dělali věci, co jiní nedělají, své rty na tvé jsem přiložil, tu chvíli čekání krásně využil
Díky téhle chvíli, Cítí sílu neznámou, A ví, že perly z moří, Zítra v nebi rozkvetou. Tekutý kameny, V koutě vrství, Svléká kabát, Marně zkouší s nimi hnout..
Bez protestů, se všemu podvolím, když pod kůží tě mám, když reálné nevnímám, budeš v mých žilách dál? teď když já se všeho vzdal, Ty má královno,lásky a nečekaných obratů a těsně propletených psychodramatů...
V závojích noci chráněn je zámecký dvůr, říkáš, že smím otevřít dveře, tam láska má prostřený stůl,a opojné síly do džbánku dá, ve stínu staletých líp se mnou houpá