Návštěvnost
Díla autora Hanuš
Nalezeno 248 záznamů. Zobrazuji 61-80.
Centrifuga tryskem stoupá, Strojvůdkyně se povážlivě houpá, Chtěl jsem vyhnat tíseň, zahnat nudu, Nevěděl, jak trpce vězněn tu budu, Lunapark ve švech přímo praská, Už motá si mě, motá jednosměrná láska
Svět je iluze a malý klam, pár hříchů a stojíme zas u jeho bran, já se vrátím třeba tisíckrát,s horečkou chci se kvůli tobě rvát
Láskyplné objetí, a dlaní po kabátu ji sjel, Ti dva nic neřeší, z čirého nebe blesk do nich sjel. Možná se chtěl ohlédnout, jeho rtům však nedá vydechnout, tak líbají se tu víc, bez riskování, by nebylo nic....
On a voyage through your heart, we face a dark night, the wind is blowing in our sail, listening to the waves, we´ve no reason to fail
Nevíš, na čem tu vlastně záleží, tak zahoď se mnou prázdná závaží, když Luna bledne a řítí se do rána,přísahám, že Ona svou krásu rozdala ti sama, a ty klidně zůstáváš svá a nepoznaná...Buď mým zvláštním přeludem
I kdyby láska nebyla slepá, Schválně dám si na oči pásku, A tunelem veď mě dál, Ať chvíli jsem, Bez koruny král, A pouhé nic, Jako okvětní lístek slunečnic, Pokrytý prachem cest, Ale možná ten, kdo tvůj kříž, Pomůže ti nést, Až se ti nohy podlomí....
melancholický písňový text inspirovaný moji nekonečnou modlou.
Ty jsi jediná, se kterou do jiných světů odlétám, Plachtí kondor, Pluje vzduchem, Další kondom, Stříbro z plání kolem, Rychle posbírej, Už si do mě vdechla, Ten strašnej jed, Než gejzír vizí vytryskne mi z hlavy, podáš mi prý slíbenej protijed...
zjevný blázen ve mě, se víc nebrání, jako věčný dítě chytá sněhové vločky do dlaní, Ty krásný chvíle, spolu ještě chytnem, zas naproti mi běžíš s tím plavým afgánským chrtem a k ránu voláš...
Až zemřu, chci ať má krev zmizí beze stop, chci součástí být těch dravých vod, co k oceánům míří. A cestou zbořím hráze o překot, a když se tu nic nezmění, vezmu s sebou i své běsnění...
Na andělíčky, budeme si hrát, Mávat křídly, Ze závějí nevstávat, Nechat plynout čas, Vnímat ticho, Rozechvělé struny v nás, Jsi zpátky, V plamenu svíce, co nikdy neshoří, Jsi zpátky, Stojíme u dveří...
báseň nebo spíše i hudební text s dějovým spádem ve stylu novodobé detektivky
Tak řekni, co tu svítí a skoro nehřeje, Proč do prázdna vedou, Stopy a závěje? Zbylým citům, Dál se poddávám, Když zavátou tě hledám, Pro věčný blouznění, Pro víru v souznění, Padám, S tebou, Do sebezničení
toto byla sázka a osobní výzva. Napsat přes sobotu text s názvem ,, Pijem z petky Braníka" Opustit zažité vzorce psaní, romantizující tajemno a mystiku a zkusit něco opravdu zemitého... Uvidíte.
Hudební text, koktejl touhy, sexu a smrti...
Jako oheň, co křehký papír spaluje, nevinně, svým parfémem mě očaruje, srdce ve mě buší
říkám vám, že všechno je hra citů a těla, ať klidně spí vzdálená nebeská sféra, nevěřím, co terapeut mi už stokrát řekl, že jsi jen projekce, které on se lekl, ať ji zkoumá sám. Psychoanalýza nerozumí nám.
Já zapomněl na smrt a čas, pro tvé tělo, ten souhrn krás, do hlubin mě stáhnul chtíč, vzplálo všechno, zbylo nic, jen ty, já a nic....
Řeknu ti má milá, já jinou dávno mám, a chci ji vážně celou,už nemá cenu lhát, Já vím, má milá, je to velký šok, na spící tvář ti šlápnul zrůdný velemlok...
Brodíme se nocí dál, Teď padá z nebe jas, A mystérium kolem, Pluje tiše v nás. Takhle to má být, Cítím vnitřní klid, I před náhlým chladem, co tu vane