Návštěvnost
Díla autora Hanuš
Nalezeno 248 záznamů. Zobrazuji 161-180.
Věčný lesk světa, to slíbit neumím, sám životem bloudím a v proudu řeky spím, a když teď z úst pára nahá v autě stoupá, pořád jsem to já, kdo ti Karoly rád naslouchá
Podpis ve mě zanechá, bude svítit a hřát, jak těžké je ve tmě otevřít oči, když dávno ví, co mě děsí.Tak slabý já jsem, tak slabý já jsem...
Prý unikám před sebou, V autě cestou, necestou, Nás nikdo nezastaví, V nás ve vteřině šílenství se zrodí, Opilý řidič je veselý vrah, Něco na tom bude, možná je to tak, Jako opilý koráb s tebou na širým moři, Mezi stehna ruku svou..
podívej, duha zdobí deště cár, padají níž a na dlani je mám, ta souhra živlů, která nezná klid, tu krásu v duši své já chci dlouho s Tebou mít
Jako slunce vstává z tůní očích tvých a všechny tóny nechá tělem rozeznít. Hebkou náplast na rány nalepí, a dávný šřámý zlý nechá v prázdno odeznít. Dálky vůbec nevnímá,ze zimy vchází bosá žárem do léta.
Ledový je sál, když bruslíme v ozvěnách, to jen čas odtéká dál po stěnách, mrazem vadnou květy, co v sobě mám
Já jsem vítr a ty budeš tma hvězdami posetá, oblohou se zrcadlí ta naše hra a duše nespoutaná. Náš surf a diagnóza F, v šedým moři svítí zlatá žíla, k čemu jsou terapie? tady život na síle nabírá...
Když vnímám ladnou chůzi tvou a tvář, tak hrdě vztyčenou, pocit mám, že rozumím, proč půvab a nostalgii, máš zde souzenou.
Je to s námi, Opojení i žal, Ztrácíme se v citech, Bloudíme sem i tam. Je v tom bolest, Rána, co se nehojí. Je to láska v autě, Touha v hotelovém pokoji...
Trochu ztracená bývá ve svém světě, ledy hladí dál, prý ať v nich kvítí kvete, z louky celý lán, rudých vlčích máků, odkud já ji znám, tu dívku v šatech letních vánků?
A klidně můžeme být, Vratkou bárkou na moři, Co někdy do útesů naráží, Nebo v objetí stát, U starých žlutých tramvají, Když déšť stéká dolů dlážděním....
Vítr od moře začal vát, ještě chvíli chci tu stát, vlny se lámou o skály, šedé mraky plují do dáli, Tenkrát s ní, těch pár dnů, já v sobě mám....
vím, že tvoje rty, sladký i prokletý, mě na zem srazí, už brzy a navěky. Máš ten dar, vrátit déšť do pouště, když někdo jako já, se tvojí duší prokouše...
Spirálou se dolů snáší, Zas když noc mi brání spát, Ona zná ten důvod, Je to posel dobrých, špatných zpráv...
Postupně mě zabijí ta zvláštní slast, už tě v žilách mám, veď mě dál a odhal nocí jas, chci vnímat i trpět bez zábran.
I kdyby láska nebyla slepá, Schválně dám si na oči pásku, A tunelem veď mě dál, Ať chvíli jsem, Bez koruny král, A pouhé nic, Jako okvětní lístek slunečnic, Pokrytý prachem cest, Ale možná ten, kdo tvůj kříž, Pomůže ti nést, Až se ti nohy podlomí....
about a darker shade of love.....
Né, ty nejsi marťanka, co na Měsíci hledá azylový dům, utíkat nemusíš, klidně chvíli jen tak stůj, ať tu nejsem sám, defilem vizí za tebou se prodírám, že jsem tvůj objevitel, král bláznů,pokušitel, že tvý myšlenky, odezírám, vlastně já..
Díky téhle chvíli, Cítí sílu neznámou, A ví, že perly z moří, Zítra v nebi rozkvetou. Tekutý kameny, V koutě vrství, Svléká kabát, Marně zkouší s nimi hnout..
Hladíš moji dlaň s klidem dál, ležíme nazí a stoupáme bůhví kam, jako z ohně táhlý šedý dým, který já na sněhu zapálil a nikdo neví, co s tím, Já, já jsem bez zábran