Návštěvnost
Díla autora Hanuš
Nalezeno 248 záznamů. Zobrazuji 41-60.
Jako mlha nad řekou co do dlaní nemůžeme vzít, s úsvitem v ní najdu klid, půjdu k břehům dál. A z duše kal ať vezme si proud, z plných plic se zkouším nadechnout, voda stoupá výš....
Všechno krásný s tebou, na prstech znovu sčítám, jak běžíš loukou a já volně dýchám,potom tvář svou do skel růží více neskrývám
Planoucí rty vlčích máků, co ochutnat chtěly víc, v bouři za soumraku, Než blesk náhle sjel, Do rozkoší dvou těl, Podej mi ruku, Dál se nechci bát, Tu sílu vjemů s tebou, Zkouším prožívat, Když věčný čas tak rychle plyne, Cítím, že ta noc..
Ohněm války projdu sám, strach mě dusí, Kde hledat Tě mám?
Ty jsi má svatohříšná, v base ve Velkých Přílepech, Hnědý kadeře, jemný vrásky kolem úst, Způsobím tu blackout a v Argentíně budem pít a tančit blues.....Kotouče ostnatých drátů vlají nad velkou zdí, A beton líže pás světel, stráž tu bdí.
i bez pout mě snadno spoutáš, je to přesně tak, jak doufáš, i když s mými city bývá někdy kříž
Já nejsem tovární stroj, já potřebuju svůj zdroj, tvá malá bílá ňadra a klín, jsou ten spouštěč a větrný mlýn a Já padám, padám do víru tvých vůni a slzu někdy roním, když tě nemám, to zatínám pěst a spouštím středně velký děs kolem, dokud prsty nenajdu..
Chci tě mít, Uhranutou, Sám a pro sebe,Chci strhnout šaty tvý, Kousat do nebe, A nic tu nezbude, Ani kůrka chleba, Ani milodary od kostela, Takový jsem já, Když se díváš, Jak stoupám úplně nahoru...Pocit máš, že tu někdo zhasl....
Pokaždé, když tma šátkem zdobí moje oči a já tu ležím, sám a bez pomoci tak sním, že jsem motýlem Mávnutí křídel a život změním na věčný sen,ve kterém já neslyšně projdu po těle tvém, kurz letu je tam, kde máš tělový krém, a pár dlouhých vteřin spadne
Věčný lesk světa, to slíbit neumím, sám životem bloudím a v proudu řeky spím, a když teď z úst pára nahá v autě stoupá, pořád jsem to já, kdo ti Karoly rád naslouchá
Přecházím po laně mezi skalami, paže vlají, hvězdná noc je před námi, slábne strach, sílí euforie, vše vzdálené tak blízko tu je......
Na kráteru sopky stavím svoji skrýš, Tam dravčími pery píšu básně, už tráva doutná, hoří, je těžký jít blíž......
Listí deštěm smáčený, břízy vánkem ohýbaný a šedý kruhy v kalužích, kreslí Číňan tuší, má štětec ze slámy, pár tahů a na plátně jsem my, rozmazaní já a ty
Od starostí na čele tvém je malá rýha a já z ní věštím, co všechno chceš mi říct, v těch slovech dýcha zvláštní síla, možná jednou, víc to pochopím, jak blízké jsou naše vzdálené světy, když vítr stromům sáhne do listí, proč všechno otáčí se.....
Zůstávám, když bouře tvá sílí a všechno rozmetá na písek a prach, v dlaních mám, ozvěny nedávných chvílí, s tvým druhým já, soucítím, když neblahý je soumrak...
Už vím kdo jsem, nadšený ani trochu nejsem, jsem ten kdo láskou hoří, a jako list papíru s ní shoří, na popel a cár, co ve spirále větru krouží dál, klidně znovu a sám, protože konvenční odmítám. Už vím, kdo jsem, úplně čistý z daleka nejsem...
Možná budeme hrát hru, co jsem s tebou hrával, tenkrát jsi byla Sabina a moc šancí já ti nedával, možná pro tvůj strach, který šaty strhával, že když anděl spí, Ďábel karty tajně rozdává...
Nevím, kde se tady vzaly a co dnes říct mi chtějí, sny. Nezdravou barvu mají, bílé prsty natahují, jako smrt. Teď poznám vraky potopených lodí, kde v hlubinách mé já se zrodí
Hřmí a vzduch se náhle chvěje, hřmí a pyl bezvládně vlaje, všude tam, kam se podívám, v myšlenkách ulpívám....
Hledám slepé místo na mapách, jak noční motýl cestu v záclonách, ten svá křídla o zdi rozdírá, jednou žije, někdy umírá