Básně autora Hanuš
Nalezeno 234 záznamů. Zobrazuji 101-120.
Ticho se láme v půli němých vět
Věřím míň a míň, Teď víra ve mě narůstá, Když průrvou šedých mraků, Chladný slunce prosvítá, A vlny se lámou o skály, My dva tu stát zůstaly, Jenom Ty a Já, A chvíle záhadná....
Až mě probudíš, ze snu o zlých márách, pocit budu mít, že svět má rána krásná. Někdy ztracený, bývám v prázdné síni, ani netuším, že rád sebe trýzním..
Ať rozpadnou se mýty těchto světů, strach stáda a iluze internetu, když falešné morálky máš už dost, řešením je žít jako On, náš dávný Dionýssos
Zhaslo světlo, propast ve mě se otvírá, jsem trosečník v moři, a bouře sílí, ve spárech mě má. Odkrývám svou tvář
Ztrácím hlavu, když zlátne slunce a padá déšť, v tu chvíli budeš to ty, kdo bude mě vést, vnímám souhru živlů a ten den má zvláštní jas, v kalužích rozkvetou lány květů nevšedních krás
We entered the world of sacred lovers, beauty within it always discovers
Jako oheň, co křehký papír spaluje, nevinně, svým parfémem mě očaruje, srdce ve mě buší
Nevíš, na čem tu vlastně záleží, tak zahoď se mnou prázdná závaží, když Luna bledne a řítí se do rána,přísahám, že Ona svou krásu rozdala ti sama, a ty klidně zůstáváš svá a nepoznaná...Buď mým zvláštním přeludem
Zvony ve věži zvoní, prý je to hlas loučení, trochu mě bolí, ten pocit, že musíme jít
Nebudeme chodit kolem horký kaše, kde sliby jsou vadou na kráse, žiju jenom tak, bez výčitek viny například..
Nothing helped me at all, Closed behind a heavy door, Exhausted, falling down on the floor
Vlnobití našich těl, neznám víc, co ctít bych měl, rozmazané do všech stran, ztrácím sílu ostrých hran.
I´ve lost myself, gliding high in the air, with peace of mind but some kind of despair, The sweetest pleasure I‘ve taken from that kiss, the innocent print that burns on my lips
Zůstávám, když bouře tvá sílí a všechno rozmetá na písek a prach, v dlaních mám, ozvěny nedávných chvílí, s tvým druhým já, soucítím, když neblahý je soumrak...
Vím, že nemám dost, Sebe trýzním pro radost, Citů neumím se vzdát, Skoro nahé se tě dotýkám, A v tom transu nepoznám, Že tíhu světa nechám odplynout. Dál neumím to skrýt, Zpátky nemůžu to vzít, Přede mnou je sráz..
Nevím, kde se tady vzaly a co dnes říct mi chtějí, sny. Nezdravou barvu mají, bílé prsty natahují, jako smrt. Teď poznám vraky potopených lodí, kde v hlubinách mé já se zrodí
City pálí, Pálí nás oba do běla, Možná jsem to nechtěl, A ty nechtěla, City jsou bičující plameny, Hořím Já, Hoříš Ty...
Písňový text, o lásce, synchronicitě, síle nevědomí i neúspěšné terapii..
V závojích noci chráněn je zámecký dvůr, říkáš, že smím otevřít dveře, tam láska má prostřený stůl,a opojné síly do džbánku dá, ve stínu staletých líp se mnou houpá
Tvář tvá, ta nedá se splést, za ní rád, já nechám se vést, tu noc, která má perutě z havraních per, tvou krásou zmámený, já zase jsem.