Nalezeno 234 záznamů. Zobrazuji 141-160.
Pokaždé, když tma šátkem zdobí moje oči a já tu ležím, sám a bez pomoci tak sním, že jsem motýlem Mávnutí křídel a život změním na věčný sen,ve kterém já neslyšně projdu po těle tvém, kurz letu je tam, kde máš tělový krém, a pár dlouhých vteřin spadne
To nemůžu být já, Neumím žít bez napětí, Chci v extázi skrýt, Pocit promarněný, Vždyť všechno pomijí, Jsme tu na chvíli, Ale možná Ty nebo Já, Začneme světu vzdorovat, Rozespalí a bosí, I když nás nikdo dál neprosí..
Neptej se, jestli já mám strach, jestli jsem gentleman nebo vrah, co na tom záleží. Divný svět v hlavě máš, jenom knihy a tichý pláč, já syrový maso mám rád, tak se holka trochu snaž...
Ticho zamyká obzor, Nebe padá níž, Dlaně tvé do mých zapadnou, Co dál se stane, možná víš?
Pád podél holých stěn, vstát stěží zvládnu jen a tak se plazím dál řekou ostrých skel, můžou za to tvoje rty, tak nevinný i prokletý, škoda, že jazyk dřevěný mám, jestli křičím nebo mlčím, stejně to nevnímám...
Na semaforu byla čevená, my dělali věci, co jiní nedělají, své rty na tvé jsem přiložil, tu chvíli čekání krásně využil
každému kdo miluje Noc sv. Jana a kdo věří v transcendentní svět...
Prý unikám před sebou, V autě cestou, necestou, Nás nikdo nezastaví, V nás ve vteřině šílenství se zrodí, Opilý řidič je veselý vrah, Něco na tom bude, možná je to tak, Jako opilý koráb s tebou na širým moři, Mezi stehna ruku svou..
Věčný lesk světa, to slíbit neumím, sám životem bloudím a v proudu řeky spím, a když teď z úst pára nahá v autě stoupá, pořád jsem to já, kdo ti Karoly rád naslouchá
podívej, duha zdobí deště cár, padají níž a na dlani je mám, ta souhra živlů, která nezná klid, tu krásu v duši své já chci dlouho s Tebou mít
Podpis ve mě zanechá, bude svítit a hřát, jak těžké je ve tmě otevřít oči, když dávno ví, co mě děsí.Tak slabý já jsem, tak slabý já jsem...
Jako slunce vstává z tůní očích tvých a všechny tóny nechá tělem rozeznít. Hebkou náplast na rány nalepí, a dávný šřámý zlý nechá v prázdno odeznít. Dálky vůbec nevnímá,ze zimy vchází bosá žárem do léta.
Ledový je sál, když bruslíme v ozvěnách, to jen čas odtéká dál po stěnách, mrazem vadnou květy, co v sobě mám
Když vnímám ladnou chůzi tvou a tvář, tak hrdě vztyčenou, pocit mám, že rozumím, proč půvab a nostalgii, máš zde souzenou.
Já jsem vítr a ty budeš tma hvězdami posetá, oblohou se zrcadlí ta naše hra a duše nespoutaná. Náš surf a diagnóza F, v šedým moři svítí zlatá žíla, k čemu jsou terapie? tady život na síle nabírá...
Trochu ztracená bývá ve svém světě, ledy hladí dál, prý ať v nich kvítí kvete, z louky celý lán, rudých vlčích máků, odkud já ji znám, tu dívku v šatech letních vánků?
Je to s námi, Opojení i žal, Ztrácíme se v citech, Bloudíme sem i tam. Je v tom bolest, Rána, co se nehojí. Je to láska v autě, Touha v hotelovém pokoji...
A klidně můžeme být, Vratkou bárkou na moři, Co někdy do útesů naráží, Nebo v objetí stát, U starých žlutých tramvají, Když déšť stéká dolů dlážděním....
Vítr od moře začal vát, ještě chvíli chci tu stát, vlny se lámou o skály, šedé mraky plují do dáli, Tenkrát s ní, těch pár dnů, já v sobě mám....
vím, že tvoje rty, sladký i prokletý, mě na zem srazí, už brzy a navěky. Máš ten dar, vrátit déšť do pouště, když někdo jako já, se tvojí duší prokouše...